Historie centrálního bankovnictví od založení Československa do současnosti

Vítejte na nových internetových stránkách České národní banky o historii centrálního bankovnictví na českém území. Dozvíte se zde, jak se vyvíjely základní činnosti banky od založení Československa v roce 1918 do současnosti, v kontextu významných událostí v historii naší země.

čas Dějiny instituce Měnová politika Emisní činnost Bezhotovostní platební styk Regulace a dohled Statutární orgány
1993 - současnost Česká národní banka

Vznik samostatných republik musel být doprovázen i vznikem jejich centrálních bank. Od září 1992 se tedy Státní banka československá připravovala na rozdělení. K 1. lednu 1993 začaly fungovat dvě nové centrální banky, v únoru byla rozdělena i měna. Česká národní banka je ústavou deklarována jako maximálně nezávislá na politickém vlivu. V souvislosti s trendy na finančních trzích došlo v roce 2006 k integraci všech dohledových institucí do České národní banky. Vedle svého hlavního úkolu (zajišťování cenové stability) začala ČNB pečovat o stabilitu a bezpečný rozvoj celého finančního systému České republiky.

1990 - 1992 Státní banka československá – centrální banka

Po pádu komunistického režimu byl zaveden tzv. dvoustupňový bankovní systém. Na základě této reformy se od Státní banky oddělily obchodní činnosti, které byly převedeny na Komerční banku, Všeobecnou úvěrovou banku a Investiční banku. Státní banka Československá se pak soustředila na emisní a devizovou činnost a celkovou správu měny. Takto nově upravená instituce získala také značnou samostatnost. V čele SBČS stála od r. 1992 sedmičlenná bankovní rada.

1950 - 1989 Státní banka československá

Toto období bylo charakteristické snahou přizpůsobit bankovnictví sovětskému modelu s principem tzv. monobanky, která spojuje působnost banky cedulové i obchodní. V r. 1950 byly sloučeny čtyři samostatné finanční ústavy: Národní banka Československá, Slovenská Tatrabanka, Živnostenská banka a Poštovní spořitelna. Vznikla Státní banka československá (SBČS), která ztratila nezávislost - podléhala rozhodování Ministerstva financí. K osamostatnění došlo v r. 1965. Během reformních let se podařila federalizace banky, naopak se nepodařilo oddělit emisní a komerční bankovnictví. V r. 1970 se změnil asymetrický model řízení (ústředí a oblastní ústav pro Slovensko) na symetrický (ústředí a dva hlavní ústavy – jeden pro každou republiku).

1945 - 1950 Národní banka Československá

Vytyčování staronových hranic země po druhé světové válce s sebou neslo potíže i v oblasti správy měny. Mnohé se sjednotit podařilo, ale přesto zůstaly dva celky, české a slovenské měnové území, a dvě samostatné cedulové banky, Národní banka a Slovenská národní banka. Nakonec i ony byly ještě v roce 1945 sloučeny. V Praze vzniklo ústředí, v Bratislavě Oblastní ústav pro Slovensko. V roce 1948 byl vydán nový cedulový zákon č. 38/1948 Sb. z. a n. a Národní banka se stala veřejným státním ústavem. Vliv na personální obsazení bankovní rady získal prezident, vláda a ministerstvo financí, kteří její členy navrhovaly nebo jmenovaly.

1939 - 1945 Národní banka pro Čechy a Moravu

Po obsazení zbytku českých zemí nacistickým Německem musela NBČ přijmout název Národní banka pro Čechy a Moravu. Říšská banka převzala veškerý dozor a vynutila si i převedení měnového zlata z ciziny. Jako v celé zemi, i přímo v bance existovali lidé, kteří se nesmířili s diktátem okupantů. Kromě skrytých činů se česká bankovní reprezentace otevřeně postavila proti provedení celní unie Protektorátu s Říší, která ohrožovala český průmysl. Finanční otázky řešila rovněž exilová vláda. Při ministerstvu financí v Londýně vznikl v r. 1944 na krátkou dobu Československý měnový úřad.

1926 - 1939 Národní banka Československá

Po několika letech příprav byla v dubnu 1926 založena Národní banka Československá (NBČ), která představovala již plně samostatnou centrální banku. NBČ měla status akciové společnosti - ze 2/3 byla vlastněna soukromými investory a z 1/3 státem. Kromě primární péče o stabilitu československé měny mohla provozovat také některé další obchody, avšak bylo jí zakázáno poskytovat úvěry státu.

1919 - 1926 Bankovní úřad ministerstva financí

Po rozpadu Rakouska-Uherska potřebovalo samostatné Československo vlastní bankovní a měnový systém. V únoru 1919 se uskutečnila měnová odluka a byl založen Bankovní úřad ministerstva financí. BÚMF byl v kompetenci ministerstva financí a skládal se z ústředí, hlavního ústavu, filiálek a tzv. podružných ústavů. Jeho úkolem bylo řídit měnovou politiku a později také spravovat devizové transakce. Úkolem BÚMF bylo také připravit vznik samostatné centrální banky – Národní banky Československé.

1998 - současnost Cílování inflace

Po opuštění fixního kurzu Česká národní banka přistoupila k režimu cílování inflace. Ten se osvědčil a přispěl k poklesu inflace v následujících letech na úroveň běžnou ve vyspělých ekonomikách. ČNB postupně cílování inflace kultivovala, zvyšovala kvalitu svého analytického a prognostického aparátu a otevírala se veřejnosti. V květnu roku 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie a zavázala se přijmout v budoucnosti evropskou měnu – euro. Nepřipravenost české ekonomiky na jednotnou měnovou politiku Evropské centrální banky a později též fiskální problémy v eurozóně vedly k tomu, že k přijetí eura zatím nedošlo.

1990 - 1997 Měnová politika na cestě ke standardu vyspělých zemí

Sametová revoluce v roce 1989 započala proměnu centrálně řízeného hospodářství v tržní ekonomiku. Začaly fungovat standardní tržní mechanismy. Liberalizace cen způsobila prudký nárůst inflace. Státní banka československá získala nezávislost a jejím zákonným cílem se stalo udržení stability domácích cen a měnového kurzu. Tohoto cíle dosahovala pomocí ovlivňování množství peněz v ekonomice a udržováním fixního kurzu. Dosahování těchto záměrů se však ukázalo jako dlouhodobě neudržitelné, ČNB nebyla schopna tlumit narůstající domácí poptávku a inflace narůstala. To spolu s problémy v bankovním sektoru a s finanční krizí ve světě vedlo ke spekulativním útokům na korunu. ČNB nebyla schopna spekulacím čelit a koncem května 1997 opustila režim fixního kurzu.

1953 - 1989 Měnová politika v područí direktivního plánování

V červnu 1953 proběhla peněžní reforma. Zredukovala množství peněz v oběhu na zlomek předchozí hodnoty, a snížila tak kupní sílu obyvatel. Měnová politika v područí centrálně řízeného hospodářství spočívala v administrativním řízení oběživa, cen, deviz a kurzu. Byly zavedeny jednotné ceny, inflace oficiálně neexistovala. Projevovala se však jinými formami – nedostatkem některého zboží a rozvojem černého trhu. Snahy o reformu centrálně plánovaného hospodářství byly potlačeny vpádem vojsk Varšavské smlouvy a normalizací.

1945 - 1953 Poválečná měnová politika

Po osvobození Československa bylo nutné zbavit se vazeb na německou říši. Sjednotil se oběh českých a slovenských korun a byla znovu zavedena československá koruna. Poválečná obnova země se řídila Košickým vládním programem, který byl kvůli tehdejší převaze levice orientován na centrální řízení. Soukromé banky byly přeměněny na národní podniky. Centrální bankou se v roce 1950 stala Státní banka československá (SBČS), která zároveň zcela suplovala činnost komerčních bank a byla podřízena plnění státního plánu.

1939 - 1945 Měnová politika v době okupace

Německý diktát a následné připojení Československa k německé říši znamenaly dalekosáhlé změny jak na poli politickém, tak i na hospodářském a finančním. Po německé okupaci přestala být koruna samostatnou měnou a stala se jen nominálním zlomkem říšské marky. Říšská vláda stanovila umělý kurz 10 korun za jednu říšskou marku. NBČ byla přejmenována na Národní banku pro Čechy a Moravu (NBČM) a byla přímo podřízena Říšské bance. NBČM byla donucena převést většinu svého zlata do Německé říše.

1929 - 1939 Období zlaté měny

Udržet zlatou měnu, tj. měnu krytou zlatými zásobami státu, případně měnami, které jsou za zlato směnitelné, nebylo v situaci světové hospodářské krize snadné. Národní banka Československá čelila odlivu kapitálu a tlakům na oslabování kurzu koruny. Byla zavedena devizová regulace a regulace úrokových sazeb. Vláda pod tlakem politických stran přistoupila k dvojímu snížení zlatého obsahu koruny. I přes tyto devalvace byla koruna v 30. letech jednou z nejstabilnějších evropských měn.

1919 - 1929 Vznik a stabilizace samostatné československé koruny

Současně se vznikem samostatného Československa bylo potřeba zavést i samostatnou měnu. Cílem tehdejšího ministra financí Aloise Rašína bylo zkrotit vysokou poválečnou inflaci a z české koruny udělat měnu důvěryhodnou a stabilní. Po Rašínově tragické smrti převzal řízení české měnové politiky Karel Engliš, který v roce 1929 dovedl korunu ke statutu zlaté měny. Povinnost udržovat stabilní kurz koruny ke zlatým měnám měla Národní banka Československá (NBČ), založená v dubnu 1926.

1993 - současnost Česká národní banka

Během příprav na rozdělení republiky se chystalo i přechodné označení platidel. Měnová rozluka 8. února 1993 byla stejně jako v roce 1919 legislativně i organizačně náročnou akcí. Byly okolkovány bankovky nejvyšších hodnot a vydány nové české bankovky i mince. Bankovky hodnot po 50, 100, 200, 500, 1 000 a 5 000 korunách doplnila v roce 1994 ještě dvacetikoruna a v roce 1996 dvoutisícikoruna. V letech 1994 - 2009 byla většina hodnot vydána opakovaně v nových vzorech s úpravami designu a zvýšenou ochranou proti padělání.

1989 - 1993 Státní banka československá jako centrální banka

Po listopadové revoluci v roce 1989 mince i bankovky formálně zastaraly – změnil se název státu i státní znak. Bankovky bylo nutné modernizovat rovněž z hlediska technického provedení, aby se omezila možnost falsifikace. V roce 1991 byla vypsána soutěž na výtvarné návrhy, ale nebyl vybrán vítěz. Státní banka československá si následně vybrala k realizaci návrhy Oldřicha Kulhánka. I tuto emisi předběhl politický vývoj, návrhy musely být upraveny na bankovky budoucí samostatné České republiky. Totéž potkalo soustavu mincí, vybíraly se výtvarné návrhy, ale k ražbě již nedošlo.

1970 - 1989 Nové soustavy mincí a bankovek Státní banky československé

Od poloviny 70. let proto byla připravována nová emise. Kvůli sporům o ideovou náplň však byla její realizace o mnoho let posunuta a první hodnota vyšla až v roce 1985. Emisi se však nepodařilo zcela dokončit. Stokoruna s portrétem Klementa Gottwalda navíc vzbudila na podzim roku 1989 nevoli části obyvatelstva, a tak byl na začátku roku 1990 obnoven tisk předchozího vzoru 1961.

1953 - 1970 Státní banka československá a peněžní reforma 1953

Po vzniku Státní banky československé se připravovalo vydání formálně správných bankovek, k jejich vydání však nedošlo kvůli peněžní reformě vyhlášené k 1. červnu 1953. Všechna platidla byla z důvodu utajení vyrobena v Sovětském svazu. Tato platidla měla nízkou technickou i výtvarnou úroveň. K jejich výměně docházelo postupně v průběhu let 1958 – 1964. Od roku 1957 byla ražena mince po 1 koruně se zobrazením klečící ženy sázející lipovou ratolest. Tento motiv se pak na mnoho let stal symbolem československé měny.

1945 - 1953 Peněžní reforma 1945 a Národní banka Československá

Po obnovení Československa stále obíhalo několik měn: protektorátní, slovenská a na částech území i německá a maďarská. K peněžní reformě došlo 1. listopadu 1945. Byla stažena všechna papírová platidla (s výjimkou poukázek po 1 koruně) a emisní činnost převzala obnovená Národní banka Československá. Do oběhu bylo vydáno jednotné československé oběživo tvořené státovkami tzv. londýnské emise a platidly tuzemské výroby. Byla obnovena ražba mincí ve Státní mincovně v Kremnici.

1944 - 1945 Poukázky Československého měnového úřadu

Na osvobozené území dovezla Rudá armáda jednoduché provizorní poukázky vyrobené v Sovětském svazu bez vědomí tuzemských i exilových československých emisních orgánů. Jejich oběh byl legalizován teprve později a byly označeny za poukázky Československého měnového úřadu.

1939 - 1945 Národní banka pro Čechy a Moravu v Praze

Po okupaci a vyhlášení samostatného Slovenska zůstala v oběhu bývalá československá platidla. Na Slovensku byla poměrně rychle vyměněna za státovky a bankovky Slovenské národní banky. V českých zemích byla přeměna pozvolná, poslední československá platidla byla stažena z oběhu až na konci roku 1944. Vedení Tiskárny bankovek se podařilo zabránit nejen odvezení strojů do tiskárny Říšské banky ale i zajistit dostatečné zásoby bankovkového papíru pro poválečnou potřebu.

1926 - 1939 Národní banka Československá

Národní banka Československá převzala obíhající státovky jako své bankovky a chystala vydání nových, z nichž první byla vydána v roce 1926. V roce 1928 zahájila provoz Tiskárna bankovek NBČ, malý, ale velmi moderně zařízený grafický ústav, který produkoval špičkovou bankovní grafiku. Výtvarné pojetí československých bankovek bylo svěřeno Alfonsu Muchovi a po něm Maxu Švabinskému. V předválečném období byly také připravovány tzv. mobilizační státovky, malá a jednoduše tištěná platidla nízkých hodnot, jež měla nahradit mince v případě vyhlášení války a zvýšené potřeby barevných kovů.

1919 - 1926 Státovky Bankovního úřadu ministerstva financí

Přechodné oběživo bylo nutné nahradit definitivními československými platidly. Vzhledem k neexistenci cedulové banky nešlo o bankovky, ale státovky. Státovky,, tzv. I.emise byly uváděny do oběhu od července 1919 do února 1920. V letech 1920 - 1923 byla vydána tzv. II.emise tištěná v New Yorku. Státovky byly vyspělé technicky, ale neměly příliš vysokou výtvarnou úroveň. V roce 1921 byla obnovena činnost kremnické mincovny a začaly se razit první československé mince.

1919 - 1919 Měnová odluka v r. 1919

Na přelomu února a března 1919 došlo k měnové odluce. Jednalo se o organizačně složitou akci spočívající mimo jiné v uzavření hranic, zastavení přeshraničního pohybu osob, mezinárodního poštovního styku a ve vypsání národní půjčky. Polovina obíhajících platidel byla zadržena, bankovky vyšších hodnot okolkovány a některé při té příležitosti staženy z oběhu. Mince naopak zůstaly ještě několik měsíců platné bez omezení, protože jejich měnový význam byl zanedbatelný. Měnová odluka se zdařila a byla hodnocena jako úspěšná, a to i přes řadu podvodů spojených s pašováním neoznačených bankovek a paděláním kolků.

1918 - 1919 Rakousko-uherská korunová měna

V okamžiku vyhlášení samostatného Československa u nás obíhala rakousko-uherská platidla. Mince byly z různých kovů a slitin včetně zlata. Na začátku I. světové války si lidé zlaté mince nechávali a nepouštěli je znovu do oběhu, protože se očekávalo zvýšení tržní ceny zlata nad nominální hodnotu mincí. Stát během války stahoval i mince z ostatních materiálů jako strategickou surovinu. V době vyhlášení československého státu se k rakousko-uherským bankovkám přidaly provizorní bankovky po 25 a 200 korunách, o jejichž zákonnou platnost na našem území vznik spor, avšak fakticky obíhaly.

1918 - 1918 Poukázky Zemské banky království Českého

Koncem roku 1918 se projevoval akutní nedostatek oběživa. Bylo rozhodnuto o vydání nouzových platidel - poukázek, které zněly na koruny směnitelné za bankovky Rakousko-uherské banky. Jejich emisí byla pověřena Zemská banka království Českého. Pro výtvarné zpracování byly vybrány návrhy Alfonse Muchy. Již v závěru roku 1918 se však situace uklidnila a tisk poukázek byl zastaven.

1993 - současnost Vývoj platebního styku v samostatné České republice

Platební systém zajišťující mezibankovní zúčtování v českých korunách byl vyvinut ještě pro koruny československé a přetrval i po rozdělení země. Používá se pro něj název CERTIS - Czech Real-Time Interbank Systém. Provozování systému CERTIS se řídí Pravidly systému CERTIS, které vydala ČNB. ABO však nezaniklo, nadále jej využívá centrální banka k vedení svého účetnictví a k poskytování bankovních služeb státu. Pro evidenci krátkodobých dluhopisů se používal systém TKD (Trh krátkodobých dluhopisů), který je nyní nahrazen Systémem krátkodobých dluhopisů (SKD).

1993 - 1995 Rozdělení Československa, měnová odluka v platebním styku

Jako prvotní krok pro kompletní odluku platebního styku při rozdělení Československa byla v Bratislavě zprovozněna kopie pražského systému. S koncem měnové unie (únor 1993) se dohodlo, že centrální banky obou zemí budou působit jako prostředník platebního styku: platby ze všech bank vlastní země budou směřovat do centrální banky, z ní do centrální banky druhé země a pak dále do banky určení. Existovaly dva zúčtovací okruhy, jeden s kurzem 1 : 1 a druhý vázaný na výši aktuálního kurzu obou národních měn vůči ECU, tehdejší virtuální evropské měně. V roce 1995 toto přechodné období skončilo a od té doby probíhá mezi oběma zeměmi standardní platební styk.

1980 - 1992 Vznik systému mezibankovního platebního styku

S pádem totalitního režimu a otevřením finančního trhu, začala Státní banka československá evidovat řadu nově zakládaných bank, které také chtěly začít nabízet své služby veřejnosti. Dosavadní systém ABO se však jevil do budoucna jako nedostačující, a proto se centrální banka rozhodla přistoupit na zcela nový systém mezibankovního platebního styku. K jeho spuštění došlo v roce 1992.

1960 - 1979 Automatizace platebního styku a ABO

Na přelomu 60. a 70. let došlo k první automatizaci bankovnictví. Budovala se výpočetní střediska na centrálách i pobočkách a vzájemně se propojovala. Od roku 1974 byly k dispozici rozsáhlé sestavy dat sloužící dále ke statistickým a analytickým účelům. V roce 1975 byl vytvořen přímý zúčtovací okruh mezi pobočkami centrální banky, na který byly napojeny ostatní bankovní ústavy, a tím byl položen základ pro moderní systém bezhotovostního placení. Rutinní provoz systému ABO – Automatizace bankovních operací – byl spuštěn v roce 1980.

1952 - 1960 Mezipobočkový platební styk v SBČS

Již v únoru 1952 byla situace neúnosná a byla založena „komise pro odstranění nedostatků platebního a zúčtovacího styku“. Ve spolupráci se sovětskými poradci navrhla nový systém, tzv. mezipobočkový platební styk. V něm neexistovaly zúčtovací okruhy s centrálními účtovnami. Místo nich byla zavedena oblastní a ústřední kontrola. Systém byl v dalších letech průběžně upravován a byly rušeny formy a procesy, které se neosvědčily. I přes tyto kvalitativní úpravy zůstávala platební morálka špatná, a proto vznikly pod dohledem SBČS zúčtovny, kterých se mohly účastnit jen řádně platící organizace a vyrovnávaly se vzájemným započtením.

1950 - 1952 Okruhový platební styk v SBČS

V tomto období byly zavedeny dva významné prvky platebního styku. Prvním byl nový platební instrument – inkasní příkaz. Druhým bylo vytvoření tzv. okruhového platebního styku. Podstatou systému byly spojovací účty, na kterých se hromadily prostředky v rámci jednotlivých okruhů (okresní pobočky, kraje, Slovensko, celostátní zúčtovna). Okruhový platební styk se ukázal jako velmi náchylný k chybám. Docházelo proto k výraznému zpožďování plateb nebo k několikanásobnému zaúčtování.

1939 - 1950 Platební styk během II. světové války a těsně po ní

Během okupace byla většina žirocentrál propojena s říšskými, aby se usnadnila koncentrace finančních prostředků na jejich účtech a následně i hladký převod do Říše. Týkalo se to účtů lidového peněžnictví stejně jako Národní banky pro Čechy a Moravu nebo Poštovní spořitelny. Trh s cennými papíry stál dlouho mimo dohled Národní banky, spravovala jej Pražská súčtovaní banka. V r. 1942 ji převzala Národní banka a přetvořila na Sběrnou banku cenných papírů. Po roce 1948 se sjednotil platební styk na všech úrovních (např. jednotné účty podniků) a hlavní část zodpovědnosti za bezhotovostní platební styk byla svěřena Poštovní bance.

1900 - 1939 Počátky platebního styku

V 19. století došlo k výraznému růstu plateb bez hotových peněz, nejčastěji prostřednictvím žirových účtů. Rychlost a složitost vzájemného proúčtování závisela na tom, u kterého finančního ústavu se oba účty nacházely. V případě rozdílných subjektů docházelo k dohodě, že se místo vzájemného vyrovnávání závazků zaplatí až konečné saldo nadřízené centrále. Formálně vše zastřešovala tzv. odúčtovací sdružení, v jejichž čele stál zástupce cedulové banky.

2001 - současnost Regulace a dohled v oblasti finančního trhu

Bankovní dohled se v tomto období věnoval jednak stabilizaci českého bankovního prostředí, jednak přípravám na vstup do Evropské unie, k němuž došlo v roce 2004. V roce 2006 došlo k integraci veškerých kompetencí - ČNB převzala dohled nad družstevními záložnami, nad kapitálovým trhem a kolektivním investováním a nad pojišťovnictvím a penzijním připojištěním, na které do té doby dohlížely Ministerstvo financí, Úřad pro dohled nad družstevními záložnami a Komise pro cenné papíry. V roce 2008 byly útvary dohledu nad finančním trhem reorganizovány a byl zaveden tzv. funkcionální model dohledu.

1993 - 2000 Regulace a dohled v oblasti finančního trhu

V roce 1993 se začaly projevovat obtíže bankovních ústavů. Proto se přistoupilo jednak ke stabilizaci a konsolidaci českých bank a jednak k legislativnímu posílení pravomocí ČNB v oblasti regulace a dohledu bankovního sektoru. S ohledem na existenci sektorového modelu dohledu byly uzavřeny dohody o spolupráci mezi ČNB a ostatními orgány působícími v této oblasti.

1990 - 1992 Regulace a dohled v porevolučních letech

Výsledkem myšlenky o reformě bankovního systému bylo oddělení činností centrální banky a komerčního bankovnictví. Budoval se systematický bankovní dohled vhodný pro tržní hospodářství. Tyto významné změny v pojetí funkce bankovního dohledu pak byly v roce 1992 definovány zákonem. Rozvoj bankovního sektoru byl v této době velmi dynamický, rostl počet zakládaných bank i objem poskytovaných služeb. V rámci aktivit vlády zaměřených na posílení stability velkých bank, zejména řešení úvěrů poskytnutých před rokem 1990, byl připraven tzv. „Konsolidační program I“.

1965 - 1989 Regulace finančního trhu

Státní banka československá dlouho usilovala o vynětí z podřízenosti ministerstva financí. V roce 1965 byl generálnímu řediteli SBČ zákonem přiznán status vedoucího ústředního orgánu státní správy, banka byla postavena na roveň ministerstvu financí a napříště mu již nepodléhala. V roce 1969 došlo k významné změně v organizaci spořitelnictví, kdy přešla část pravomocí z federálního ministerstva financí na ministerstva republiková. Podobným vývojem prošlo i československé pojišťovnictví. Hromadící se problémy spojené s centrálně řízenou ekonomikou vedly ke snahám o reformu peněžnictví na sklonku 80. let.

1948 - 1965 Regulace a dohled po koncentraci finančního systému

Snahy o koncentraci bank v režii komunistické strany vyvrcholily v roce 1948 zákonem, který výslovně podřídil peněžnictví ministerstvu financí. To získalo vůči peněžním ústavům právo nejen dozorčí, zrušovací a normotvorné, ale i kontrolní a revizní. Zákony průběžně určovaly a měnily strukturu i počet peněžních ústavů. V kompetenci ministerstva financí bylo i pojišťovnictví prostřednictvím nově vytvořené Československé pojišťovny.

1945 - 1948 Regulace a dohled po obnovení ČSR

Po osvobození Československa bylo zapotřebí zpřetrhat veškeré vynucené vazby na německý systém. Finanční sektor se povedlo stabilizovat měnovou reformou v roce 1945. Na základě dekretů prezidenta Beneše bylo znárodněno české bankovnictví a pojišťovnictví a veškerá regulace byla svěřena ministerstvu financí, které se pod sílícím vlivem komunistické strany zasadilo o další centralizaci kontroly finančního trhu. V rámci ministerstva vznikla Ústřední správa bank, pro oblast soukromých pojišťoven pak jako nejvyšší správní orgán působila Pojišťovací rada.

1939 - 1945 Centralizace regulace a dohledu

V době hospodářské krize sílily snahy o centralizaci dohledu nad peněžnictvím. Byl vytvořen Poradní sbor pro věci peněžnictví, začal se omezovat uvolněný koncesní systém, peněžní ústavy začaly posílat výkazy Národní bance Československé. K přelomu došlo v době tzv. II. Československé republiky a během okupace. Téměř veškerá kompetence byla svěřena ministerstvu financí. Podle říšského vzoru byla povinně reorganizována struktura peněžnictví a vznikly nucené organizace – ústřední svazy. V roce 1942 došlo k další reorganizaci a všechny kompetence včetně pojišťovnictví získalo nově založené ministerstvo hospodářství a práce.

1900 - 1939 Počátky regulace a dohledu

Počátky snah o regulaci finančních trhů v naší zemi spadají do druhé poloviny 19. století. Zprvu se jednalo o licenční a povolovací činnost, až později vznikaly veřejné instituce pro výkon kontroly a dohledu. Dohled prováděly samosprávné revizní svazy, které se zodpovídaly nejvyšším státním úřadům, jako bylo např. ministerstvo financí, zemědělství, průmyslu, obchodu a živností. Rozptýlenost dohledu byla dána širokým spektrem existujících finančních ústavů.

2016 - současnost Rusnok Jiří
2010 - 2016 Singer Miroslav
2000 - 2010 Tůma Zdeněk
1998 - 2000 Tošovský Josef
1997 - 1998 Kysilka Pavel
1989 - 1997 Tošovský Josef
1988 - 1989 Potáč Svatopluk
1981 - 1988 Stejskal Jan
1969 - 1981 Potáč Svatopluk
1957 - 1969 Pohl Otakar
1954 - 1957 Kabeš Jaroslav
1950 - 1954 Pohl Otakar
1945 - 1950 Nebesář Jaroslav
1939 - 1945 Dvořák Ladislav František
1934 - 1939 Engliš Karel
1926 - 1934 Pospíšil Vilém
1925 - 1926 Engliš Karel
1923 - 1925 Bečka Bohdan
1922 - 1923 Rašín Alois
1921 - 1922 Novák Augustin
1921 - 1921 Hanačík Vladimír
1920 - 1921 Engliš Karel
1919 - 1920 Sonntág Kuneš
1919 - 1919 Horáček Cyril
1919 - 1919 Rašín Alois

Fotogalerie

Virtuální prohlídka vám přiblíží návštěvu expozice.

Animovaná prezentace ve formátu flash.