1864 - 1872

Počátky odúčtovacího řízení na území rakouské monarchie sahají do 60. let 19. století. S růstem využívání žirového řízení klienty některých bank bylo nutné nalézt způsob, jak provádět převody finančních prostředků mezi více peněžními ústavy. V případě malého množství položek ke vzájemnému zúčtování nebyl velký problém realizovat převod prostředků prostřednictvím vzájemných účtů, popř. předáním hotovosti. Zvyšování objemu bezhotovostního placení (šekem, směnkou apod.) a nárůst počtu peněžních ústavů však kladly stále větší nároky na provádění těchto transakcí.

Než zúčtovávat platby mezi několika bankami položku po položce, bylo podstatně jednodušší a výhodnější provést vzájemnou kompenzaci pohledávek a následně uhradit jen konečné saldo. S tímto záměrem vznikl na základě úmluvy ze dne 8. listopadu 1864, kterou mezi sebou uzavřela Rakouská národní banka (Privilegierte Österreichische National-Zettel-Bank), Niederösterreichische Escompte-Gesellschaft, K. k. priv. österreichische Kredit-Anstalt für Handel und Gewerbe a Anglo-Österreichische Bank, první odúčtovací spolek na území rakouské monarchie - Saldosaal der privaten Österreichischen Nationalbank. Již jen samotný název naznačoval, že se odúčtovací řízení bude dít nejen pod dohledem národní banky, ale i v jejích prostorách. Rakouská národní banka hrála ve spolku klíčovou úlohu, neboť přes jí vedené žirové účty se prováděla úhrada konečného salda. Svou činnost spolek zahájil hned prvního prosince téhož roku. Přes ambicióznost projektu, který sliboval klientům zúčastněných bank vybírání a placení směnek, poukázek a šeků, však jeho výsledky nakonec nebyly nijak přesvědčivé.

1872 - 1918

Jak je rozvoj odúčtovacího řízení podmíněn růstem směny a vzedmutím podnikatelského ruchu se potvrdilo v bouřlivých sedmdesátých letech 19. století, kdy gründerská horečka dala vzniknout řadě nových peněžních ústavů. S nárůstem jejich počtu se také zvýšila potřeba hromadně kompenzovat vzájemné pohledávky klientů. Z toho důvodu došlo k dohodě o zřízení odúčtovacího spolku na podstatně širším základě než měl původní Saldosaal. Ustavující valná hromada Vídeňského odúčtovacího spolku (Wiener Saldierungs Verein) se uskutečnila 25. února 1872 a již 4. března zahájil spolek svou činnost. Na projektu se podílelo jedenáct bankovních ústavů v čele s Rakouskou národní bankou, která plnila úlohu žirové banky (clearinghouse). Stanovy spolku umožňovaly vstup i dalším peněžním institucím, ale jen na základě souhlasu všech stávajících členů. Důvodem byla obava, že by se členy mohly stát instituce, které by předkládaly ke kompenzacím nekryté dokumenty. Rozvoj projektu však zbrzdila hospodářská krize následující po vídeňském burzovním krachu z května 1873.

Opětný rozvoj bezhotovostního platebního styku nastal především od konce 80. let 19. století, kdy se národní banka, nyní již Rakousko-uherská, odhodlala rozšířit svou žirovou obchodní činnost i na filiálky. Od doby, kdy v roce 1842 zavedla cedulová banka žirové řízení, odmítala jej uvolnit i pro ostatní části monarchie (od roku 1880 s výjimkou Budapešti). Hlavním důvodem tohoto negativního postoje byly vysoké provize, které si banka účtovala za provedení mimomístních platů prostřednictvím svých bankovních poukázek. Pokud tedy někdo chtěl poslat peníze např. z Prahy do Lvova, musel si u banky koupit její poukázku a tu poslat prostřednictvím pošty. Příjemce si pak obnos vyzvedl u místní filiálky národní banky. V 80. letech se však již situace změnila, neboť do oblasti bezhotovostního vyrovnávání platů vstoupila nejprve Poštovní spořitelna s rozsáhlou sítí sběren, a pak bankovní ústavy, které si začaly zřizovat filiálkové sítě. Na vzrůstající konkurenci musela cedulová banka reagovat, neboť její představitelé pochopili, že prostředky na žirových účtech nabízejí možnost výhodného využití. Banka totiž z částek na nich uložených neplatila žádný úrok a naopak je mohla používat pro své eskontní a lombardní obchody. Výsledkem všech úvah bylo zavedení žira v celé síti filiálek (ale ne poboček) od 2. ledna 1888. Zároveň byl stanoven minimální vklad a v případě splnění této podmínky si mohl kdokoliv zřídit žirový účet u národní banky.

Jako doplněk bankovního žira vedeného na filiálkách národní banky se začaly rozšiřovat i odúčtovací sdružení. Je pochopitelné, že vznikaly v těch místech monarchie, které byly hospodářskými centry zemí a v nichž se koncentroval regionální bankovní život. Proto v roce 1895 vzniklo Odúčtovací sdružení v Praze a Brně, a později i ve Lvově. Tyto spolky převzaly techniku i stanovy od vídeňského sdružení.

S růstem počtu odúčtovacích sdružení se zároveň zvyšoval i počet peněžních ústavů, které se na jejich chodu podílely. V roce 1913 se ve vídeňském odúčtovacím sdružení nalézalo osmnáct bank (Rakousko-uherská banka, Niederösterreichichische Escompte-Gesellschaft, K. k. priv. österreichische Kredit-Anstalt für Handel und Gewerbe, Anglo-Österreichische Bank, Union-Bank, K. k. priv. allgemeine Verkehrsbank, Wiener Giro und Cassenverein, Allgemeine Depositenbank, Wiener Bankverein, K. k. Postsparcassenamt, Živnostenská banka filiálka Vídeň, K. k. priv. österreichische Länderbank, K. k. priv. Allg. Österreichische Boden-Credit-Anstalt, Ústřední banka českých spořitelen filiálka Vídeň, Česká průmyslová banka filiálka Vídeň, Centralbank der deutschen Sparkassen pobočka Vídeň, K. k. priv. Bank- und Wechselstuben A.-G. „Merkur“, Ungarische Bank und Handels A.-G. filiálka Vídeň). Naopak v pražském odúčtovacím sdružení se v témže roce díky specifickým poměrům, na jejichž základě povstalo nacionálně české peněžnictví, nacházely vedle obchodních bank i významné ústavy lidového peněžnictví a veřejné bankovní ústavy. Celkem se jednalo o dvacet pět institucí (Rakousko-uherská banka, Böhmische Escompte-Bank, K. k. priv. österreichische Kredit-Anstalt für Handel und Gewerbe filiálka Praha, Anglo-Österreichische Bank filiálka Praha, K. k. priv. Böhmische Union-Bank, Wiener Bankverein filiálka Praha, Živnostenská banka, Ústřední banka českých spořitelen, Česká průmyslová banka, Centralbank der deutschen Sparkassen, K. k. priv. österreichische Länderbank filiálka Praha, Česká spořitelna, Banka „Bohemia“, Česká banka, První česká diskontní společnost s.r.o., Hypoteční banka Království českého, Hospodářská úvěrní banka, Městská spořitelna Pražská, Ústav zástavních listů Spořitelny České, Pozemková banka, Pražská úvěrní banka, „Securitas“ s.r.o., Vinohradská záložna, Záložní úvěrní ústav filiálka Praha, Zemská banka království českého).

Význam odúčtovacích sdružení nabyl na významu také ve spojení s šekovým řízením Poštovní spořitelny. Ta totiž jako daleko nejrozšířenější ústav monarchie umožňovala svým klientům provádět operace na šekových účtech nejen v rámci tohoto ústavu, ale vzhledem ke své účasti v odúčtovacím sdružení i s jinými peněžními ústavy.

1919 - 1949

V roce 1919 převzal Bankovní úřad ministerstva financí společně se žirovými účty i vedení Odúčtovacích sdružení v Praze a Brně. O tři roky později (1922) z podnětu místních filiálek významných českých bank doplnilo organizaci odúčtování ještě Odúčtovací sdružení v Bratislavě. Naopak v roce 1938, když Národní banka Československá podala iniciativní návrh na vznik odúčtovacího sdružení v Moravské Ostravě, se proti návrhu s ohledem na dosud malý objem vzájemných zúčtovacích operací postavily členské ústavy Svazu československých bank. Význam bezhotovostního platebního styku potvrdil i zákon o akciové bance cedulové č. 347/1920, který ve svém ustanovení § 5 přiřkl cedulové instituci také péči o vybudování „zařízení odúčtovacích (clearingů).“

Odúčtovací řízení plně navazovalo na rakouskou tradici rovněž v oblasti organizace práce při odúčtování a stejně tak respektovalo základní předpoklad, že členy řízení se mohly stát jen československé peněžní ústavy (tedy ne zahraniční banky či jejich filiálky) s žirovými účty u centrální bankovní instituce. Být členem odúčtovacího řízení neznamenalo pro jeho účastníky jen úsporu prostředků, ale bylo i výrazem prestiže. Proto se jeho členy chtěly stát i ústavy, které prováděly odúčtování s jinými peněžními institucemi jen zřídka. Neustálý růst počtu členů u pražského spolku, který vedl ke zvýšení oprávněných příchozích osob na jednání až na padesát, se postupně začal projevovat zpomalením řízení a jeho větší chybovostí. Z řad nejvýznamnějších účastníků, jako byla Zemská banka nebo Živnostenská banka, proto v roce 1924 vzešel podnět na omezení počtu účastníků, který se následně realizoval. Počet participantů se přirozeně snížil i díky pokračující koncentraci bankovních ústavů. V roce 1938 mělo pražské odúčtovací sdružení již jen 26 členů.

Ze všech tří odúčtovacích sdružení bylo přirozeně nejvýznamnější pražské, v němž se realizoval největší objem transakcí. V roce 1938 si jeho 26 členů vyměnilo obchodní cenné papíry za 107.837.562.613,70 Kč. Oproti této sumě dosahovala ostatní sdružení zcela nepatrných obratů, pro srovnání v témže roce brněnské se 17 členy vykázalo obrat pouhých 2.107.265.156,45 Kč a bratislavské s 20 účastníky 1.938.642.564,- Kč.

Je třeba dodat, že k 31. březnu 1938 se u Národní banky Československé nalézalo 709 žirových účtů. Většinu z nich tvořila konta akciových bank a jejich poboček. Dalšími klienty byly lidové peněžní ústavy, soukromé bankovní domy, poštovní úřady, některé instituce státní správy a významné průmyslové a obchodní firmy. Aby banka umožnila svým klientům získat přehled o u ní vedených kontech, vydávala podobně jako Poštovní spořitelna každoročně jejich přehled tiskem.

V době okupace došlo k několika změnám v činnosti odúčtovacího řízení, kdy byly zavedeny některé novinky užívané v Říši. Nově bylo umožněno členským ústavům vzájemné súčtování dokladů vyhotovených přímo komitenty bank nebo přímé placení na šekové účty Poštovní spořitelny. Od 1. dubna 1941 se žirová síť Národní banky napojila na síť Říšské banky. Tím členové odúčtovacího řízení a jejich klienti získali možnost provádět poukazy ze svých žirových účtů i na žirová konta Říšské banky bez toho, aby muselo být odúčtování prováděno nejdříve nepřímo přes centrály obou cedulových ústavů.

Rok 1944 přinesl nejvýznamnější změnu v historii odúčtovacích řízení, když jejich agendu převzala Národní banka pro Čechy a Moravu. Ta ji začala provádět ve své tzv. odúčtovně. Inspirací pro ni byla změna v organizaci odúčtovacího řízení prováděného u Říšské banky. Ta totiž sloučila dosavadní tzv. Grosse Abrechnung (obdobné českým odúčtovacím sdružením) a Kleine Abrechnung (provádění platebního styku centrální bankou pro nečleny odúčtovacích sdružení). Proto se i Národní banka rozhodla převzít celou techniku odúčtování a nebýt již jen dohlížejícím a organizujícím orgánem. Odúčtovací sdružení ukončila svou činnost a všechny dokumenty pro transakce přejímala pouze samotná cedulová banka, tentokrát však již pro všechny klienty, které u ní měly své žirové účty. Napříště tedy odúčtovací řízení nebylo vyhrazeno jen nejvýznamnějším peněžním ústavům. Na druhou stranu se řízení stalo pomalejším a pro cedulový ústav podstatně náročnějším procesem, když všechny přípravné práce musela namísto dřívějších saldantů jednotlivých finančních institucí vykonávat sama.

K obnovení činnosti pražského odúčtovacího sdružení, tedy opětně omezeného jen na členy, jako doplňku stávající odúčtovny, došlo až 2. ledna 1946, a to na základě přání všech bývalých členů. Brněnské sdružení pak obnovilo svou činnost 1. dubna 1946. Kromě nich působilo v Československo ještě odúčtovací sdružení bratislavské, jehož činnost nebyla v době II. světové války přerušena. Ve druhé polovině roku 1946 se ministerstvo financí pokusilo iniciovat vznik dalších sdružení, jež měly působit, dle jeho názoru, při všech filiálkách cedulové banky, neboť si od jejich existence slibovalo růst bezhotovostního platebního styku. Návrh však Národní banka odmítla, neboť si na základě zevrubného šetření ověřila, že vzhledem k nízkému objemu vzájemných obchodů by se odúčtovací sdružení nevyplácela. Na filiálkách bylo proto ponecháno dosavadní zúčtování prostřednictvím žirových účtů.

Koncentrace československého peněžnictví znamenala ukončení činnosti odúčtovacích sdružení. Přímý podnět vyšel od Živnostenské banky, která se rozhodla přejít na nové zúčtování, a proto odvolala své saldanty z pražského odúčtovacího sdružení. Odchodem Živnostenské banky se podstatně zredukoval obchodní materiál určený pro výměny, a proto již nemělo smysl pořádat jednání odúčtovacího sdružení. Ostatní členové (Poštovní spořitelna, Spořitelna a záložna v Praze a Investiční banka) proto následně souhlasili se zastavením činnosti sdružení k 15. červenci 1949. Podobně ukončila své působení bratislavské (10. srpna 1949) a brněnské sdružení (31. srpna 1949).

Určitým návratem k odúčtovacímu řízení byly v 50. letech 20. století tzv. mezipodnikové zúčtovny, které měly napomoci zvýšit plynulost platebního styku.

Postup odúčtovacího řízení

Základní principy jednání určovaly stanovy a jednací řády odúčtovacích sdružení. Správu řízení vykonávala cedulová banka, jejíž zástupce byl předsedou sdružení. Ten nebo jeho zástupce musel být také vždy přítomen jednání. Jeho úkolem bylo vést řízení, provádět kontrolní účtování, přebírat konečné šeky a dozírat na řádné dodržování jednacího řádu, za jehož porušení byl oprávněn členy pokutovat. Kromě něho se sezení (seancí) účastnili další úředníci vyslaní cedulovou bankou a dále saldanti jmenovaní členskými ústavy. Vzhledem k tomu, že se jednalo o důvěrné jednání, kde se manipulovalo s hodnotami v řádech desítek milionů korun, nesměl se seance zúčastnit nikdo jiný. Saldanti byly svými institucemi pověřeni přebírat a vydávat hodnoty a podepsat zůstatkový šek.

Odúčtovací řízení se po celou dobu fungování pražského odúčtovacího řízení provádělo ve dvou seancích. K prvnímu odúčtování se saldanti scházeli v 9 hodin. Každý z nich si přinesl cenné papíry k vyrovnání a spolu s nimi dvě sestavy „Soupis hodnot k inkasu“ a „Návěští o hodnotách k inkasu“. Zatímco první sloužila saldantovi k vlastní evidenci, co komu předal k odúčtování, tak druhou obdržela pro informaci cedulová banka. Všechny přinesené dokumenty musely být rozděleny dle členů, a to s přiloženým seznamem a stvrzenkou, aby mohly být rychle rozdány mezi jednotlivé účastníky. Po výměně papírů s příslušnými soupisy potvrdil každý saldant podateli na stvrzence správnost podání a zapsal si všechny hodnoty. Při tom si sestavil pro orientaci v pohledávkách a závazcích bilanční tabulku, do níž si horizontálně zapsal pohledávky a vertikálně dluhy. Pak se každý z nich odebral do svého ústavu, aby zkontroloval bonitu klientů, stav jejich účtů a zároveň i pravost všech předložených cenných papírů.

Druhé sezení se konalo v 11:15 a sem již přicházeli saldanti s potvrzeným „Soupisem hodnot k inkasu“, „Návěštím o hodnotách k inkasu“ a soupisy papírů, u nichž bylo zjištěno, že nejsou likvidní („Soupis vrácených hodnot“ a „Návěští o vrácených hodnotách“). Poté si každý saldant vyhotovil soupis cenných papírů bez vrácených hodnot, porovnal své příjmové položky a kusy, které naopak akceptoval a spočetl si své denní saldo. Po kontrole přednosty, který výsledky srovnával se svými seznamy, saldant následně vyhotovil krycí šek znějící na žirový účet svého ústavu. Tyto šeky se odlišovaly barevně, zatímco šedivý byl pro kredit, naopak modrý pro debet a po jednání byly pro zaúčtování předány žirovému oddělení Národní banky. O ukončení seance rozhodoval přednosta, který vedl hlavní rozvahovou knihu, jež obsahovala denní zůstatky členů. Teprve když dokončil kontrolu veškerého zúčtování, mohli saldanti opustit místo zúčtování. V případě, že daná instituce neměla dostatek prostředků na svém žirovém účtu, poskytla jí centrální banka úvěr, který však musel být splacen do 12:30 téhož dne.

K podání se předávaly jen: a) akcepty člena odúčtovacího řízení, b) akcepty nebo umístěné směnky jiných firem splatné u ostatních členů, c) šeky, poukázky a účty na člena, d) doklady o platech konaných mezi členy a naopak byly z odúčtování vyloučeny vylosované hodnoty, kupony apod.