Zahraniční agenda ve Státní bance československé (do 1964)

Když v roce 1964 vznikla Československá obchodní banka, nejednalo se v žádném případě o akt, který by byl nečekaný nebo unáhlený. Její ustavení bylo pouze vyvrcholením procesu vydělení bankovních agend spojených se zahraničním obchodem z ústřední banky.

Počátky Československé obchodní banky je možné klást již do dob existence Národní banky Československé. Její Devisové oddělení A bylo vrcholným orgánem zahraniční správy měny. Po vzniku Státní banky československé se tento útvar sloučil s odděleními Živnostenské banky, které se věnovaly zahraničnímu obchodu (zejména s oddělením „M“, které úvěrovalo monopolní podniky zahraničního obchodu), čímž vznikla III. zahraniční skupina. Její tehdejší kompetence vyplývaly z působnosti bývalých bank na poli zahraničního obchodu a lze je rozdělit do čtyř skupin: 1) devizový dohled (stanovení úhrad a platebních podmínek při dovozu a vývozu, povolování funkčních platů do ciziny a přídělů valut), 2) vlastní provádění platů, popř. příjmů do/z ciziny, vedení evidence o devizových pozicích, stanovení kurzu deviz, valut a cenných kovů, provádění veškerých operací s devizami a drahými kovy, agenda směnárenských a kompensačních obchodů, 3) obstarávání všech dokumentárních transakcí souvisejících s vývozem a dovozem zboží a 4) obstarávání styku s výsadními společnostmi pro zahraniční obchod (podniky zahraničního obchodu – PZO), kontrolování dovozu/vývozu a poskytování úvěru.

Při reorganizaci Státní banky v roce 1952 se III. skupina přetvořila ve 22. správu operací zahraničních, pro kterou se vžil zkrácený název SOZA. Jejím úkolem bylo provádět a kontrolovat platební styk s cizinou, poskytovat úvěry podnikům zahraničního obchodu apod. Jejím specifikem bylo do značné míry samostatné postavení, neboť účtovala odděleně od zbytku banky a přímo ji řídil vrchní ředitel banky, který byl zároveň náměstkem generálního ředitele. Během následujících dvanácti let docházelo k průběžným změnám v organizačním rozdělení útvaru, popř. jeho číselném označení, avšak nadále zůstalo zachováno jeho samostatné postavení. To bylo ještě posíleno ustavením zvláštního zahraničního sekretariátu Státní banky, který koncentroval veškerou její zahraniční agendu, a to včetně dohledu nad znovu oživenou Živnostenskou bankou.

Zřízení Československé obchodní banky

Při promýšlení reforem ekonomického systému se od počátku 60. let 20. století začaly objevovat úvahy na zvýšení samostatnosti správy operací zahraničních. Napomohlo tomu obnovení konvertibility západoevropských měn v roce 1958, které podstatně zkomplikovalo platební styk západoevropských států a států tzv. sovětského bloku. Zároveň se obchod s měnami přesunul z dosavadního hájemství centrálních bank na banky komerční. Státy východního bloku se nové situaci přizpůsobily zřizováním nových bankovních ústavů orientovaných jen na provádění mezinárodního platebního styku. Proto získala v listopadu roku 1960 sovětská Vněštorgbanka oprávnění provádět finanční transakce se zahraničím a s obdobným určením začaly nově vznikat banky v Německé demokratické republice (Deutsche Handelsbank), Polsku (Bank Handlowy), Maďarsku (Maďarská obchodní banka), Bulharsku (Bulharská obchodní banka) nebo Vietnamu (Obchodní banka).

První projekty na zvýšení samostatnosti SOZA se objevily v roce 1962, kdy se doporučovalo její výhradní podřízení jednomu členu bankovní správy. Ten měl být spolu s pěti vedoucími představiteli jednotlivých úseků SOZA členem kolegia, jež se mělo fakticky stát nejvyšším orgánem SOZA. Návrh předpokládal utvoření určitého „představenstva“, samostatného úseku Státní banky československé. Projekt se sice tehdy nepodařilo uskutečnit, ale diskuse ohledně možného osamostatnění SOZA neutichla. Ta do roku 1964 však nepřinesla pozitivní výsledek. Ke zlomu došlo teprve ve zmíněném roce, mimo jiné i pod vlivem názorů sovětských poradců. Státní banka československá se měla rozdělit tak, že se z ní vydělí část agendy bývalé SOZA, která se přetvoří v novou Československou obchodní banku. Ačkoliv se na půdě Státní banky a ministerstva financí připravovala vyhláška o jejím ustavení, nakonec z jejího uplatnění sešlo a banka proto vznikla pouze na základě výnosu ministerstva financí a usnesení vlády č. 558 ze dne 14. října 1964.

Ustavující valná hromada Československé obchodní banky (ČSOB) se konala v Praze dne 27. listopadu 1964 za účasti zástupců nejvýznamnějších akcionářů. Ústav byl totiž založen jako akciová společnost s akciovým kapitálem ve výši 500 milionů Kčs, který byl rozdělen na 5000 akcií, každá s nominální hodnotou sto tisíc Kčs. Mezi akcionáře vedle Státní banky československé, jež získala majoritní podíl ve výši 51%, patřily velké průmyslové podniky podílející se na zahraničním obchodu (např. Škoda Plzeň, Chemopetrol, závody pro zpracování ropy, Praha nebo Ostravsko-karvinské doly obor. řed., Praha), organizace provádějící zahraniční obchod (např. Technoexport, Metalimex, Centrotex), družstevní organizace (např. Ústřední rada družstev) a státní peněžní a pojišťovací ústavy (např.: Živnostenská banka, Státní pojišťovna). Všichni akcionáři byli československými právními subjekty. Ústav se řídil stanovami, které určily jako hlavní správní orgány valnou hromadu akcionářů, představenstvo, dozorčí radu a ředitelství. Zatímco na zasedáních prvních tří jmenovaných orgánů se zúčastňovali reprezentanti akcionářů, tak ředitelství tvořili generální ředitel a další funkcionáři určení generálním ředitelem a schválení představenstvem. Je pochopitelné, že post předsedy představenstva získal generální ředitel Státní banky československé a generálním ředitelem se stal jeho dřívější náměstek a vrchní ředitel SOZA Ľudovít Kováčik.

Činnost Československé obchodní banky

Působnost ČSOB vymezovaly její stanovy, na jejichž základě měla provádět financování a úvěrování podniků zahraničního obchodu (PZO), zajišťovat platební styk s cizinou, vést clearingové účty a realizovat platby vycházející ze sjednaných platebních a úvěrových dohod a uzavírat mezibankovní ujednání. Dále se banka věnovala zajišťování realizace platebního styku při mnohostranném zúčtování v převoditelném rublu prostřednictvím Mezinárodní banky hospodářské spolupráce v Moskvě. ČSOB byla oprávněna provádět i řadu dalších činností, z nichž je možné zmínit např. obchod s drahými kovy a hodnotnými devizami nebo nabývání kapitálových podílů na společnostech nebo sdruženích v Československu a zahraničí.

Banka, která pro svou činnost získala prostory dosud využívané SOZA v bývalé České průmyslové bance, začala působit dne 1. ledna 1965. Od samého počátku měla dva typy organizačních útvarů. Zatímco se ústředí věnovalo analytické činnosti, metodickému řízení a budování vztahů se zahraničními subjekty, tak se prováděcí útvary koncentrovaly na samotné zajišťování zahraničních platebních a jiných bankovních operací. Vzhledem ke svému statutu byla banka oprávněna zřizovat si pro svou činnost pobočné závody v Československu a v zahraničí. Již ke dni zahájení své činnosti si, vzhledem k potřebám tamního exportního sklářského a textilního průmyslu, otevřela expozitury v Jablonci nad Nisou a Liberci. Tyto byly později přeměněny na pobočky, které se staly základem pobočkové sítě banky. Ta se záhy rozšířila do Bratislavy, Brna, Žiliny a Plzně, což byl důsledek úsilí, aby se banka dostala do těsného kontaktu s podniky orientovanými na výrobu exportního zboží. Postupně otevřela ČSOB také své zahraniční reprezentace. Jednalo se o země, na nichž měl zájem československý exportní průmysl (Indie a Indonésie) a které skýtaly možnosti uplatnění se na kapitálovém trhu (společná reprezentace v Bejrútu pro Libanon a Sýrii, Kuvajt a Irák). V průběhu 70. let byly některé z reprezentací v důsledku politického vývoje na středním východě uzavřeny a naopak zahájily svou činnost jiné ve Spolkové republice Německo, Jugoslávii a Francii. Další pak následovaly v 80. letech minulého století. Reprezentace se v dané zemi věnovaly aktivnímu prosazování obchodní politiky banky, poskytování odborné pomoci československým firmám, udržování kontaktů se zahraničními bankami a sledování ekonomické situace oblasti.

Vznikem Československé obchodní banky se Státní banka československá v žádném případě nezřekla své odpovědnosti za styky se zahraničím a napříště si ponechala ve své správě zahraničně-ekonomické, a později i některých dalších odborných útvarech (např. správě devizové a samostatném odboru devizového dohledu) řadu pravomocí vycházejících z jejího postavení „ústřední banky pro řízení a zabezpečování bankovně ekonomických vztahů k zahraničí a zúčtovacího ústředí Československé socialistické republiky ... ve vztahu s cizinou.“ (Statut Státní banky československé z 28. 9. 1966) Ve své práci se napříště zaměřila na výkon devizového monopolu, plánování zahraničního obchodu, řízení ostatních ústavů československé bankovní soustavy působících ve vztahu k cizině (Živnostenská banka, Československá obchodní banka) a orientovala se na jednání s centrálními bankami ostatních zemí a mezinárodními bankovními a finančními organizacemi. Není možné opominout ani skutečnost, že určení klientů (PZO), které měla Československá obchodní banka úvěrovat, vyplývalo z vlastního rozhodnutí a určení Státní banky. Pozici Státní banky československé v oblasti devizového plánování a výkonu v roce 1970 opět potvrdil devizový zákon č. 142/1970 Sb.