Peněžní a zbožní burza v Praze (1931), ČTK

Hlavním mandátem NBČ v 30. letech bylo udržovat kurz koruny k plnohodnotným zlatým měnám na zlaté paritě, která byla dána zákonem. Tato parita byla do roku 1936 dvakrát devalvována (viz Kurzový vývoj a zlatá měna).

Úroková politika výrazněji nereagovala na první období velké hospodářské krize. V reakci na postupně ochabující vývoz, stavebnictví a průmyslovou a zemědělskou výrobu NBČ v květnu 1930 snížila eskontní a lombardní sazbu o 0,5 procentního bodu (na 4,5 %, resp. 5,5 %). K dalšímu snížení o 0,5 procentního bodu přistoupila u eskontní sazby již v červnu a u lombardní sazby až v lednu následujícího roku. Na jaře 1931 však vyvolal paniku bankrot Creditanstaltu – jedné z největších vídeňských bank, či Boden-Credit-Anstaltu. Hektické vybírání depozit a propad cen akcií byly již v létě dále posíleny krachem německých Darmstädter und Nationalbank a Dresdner Bank. NBČ reagovala na úvěrovou krizi a následný odliv kapitálu razantním zvýšením eskontní sazby o 2,5 procentního bodu. Toto opatření však nedosáhlo očekávaného účinku, a banky navíc větší část tohoto zvýšení promítly do svých sazeb, které v průměru vzrostly o 1,5 procentního bodu. Vysoké úrokové sazby a silná koruna výrazně zhoršovaly ekonomický propad (podrobněji viz Ekonomický vývoj na území České republiky). Proto vláda rozhodla s účinností od 2. října 1931 opětovně zavést devizovou regulaci. Jejím cílem bylo bránit odlivu kapitálu, ke kterému mohlo potenciálně docházet vlivem poklesu atraktivity koruny způsobeným případným snížením domácích úrokových sazeb (viz Půlpán, 1997 či Vencovský, 2003).

Automobil s reklamou proti krizi (1933), ČTK

Snižování úrokových sazeb se kvůli kartelové dohodě bank nepromítalo do klientských úrokových sazeb, a měnová politika se tak dostala do patové situace. V diskusích na nejvyšší úrovni se sice stále častěji objevovaly úvahy o zavedení centrální regulace úrokových sazeb, autority však s využitím tohoto nepopulárního opatření váhaly a přistoupily k němu až v průběhu roku 1933 poté, co se snížení úrokových sazeb společně dohodnuté komerčními bankami počátkem roku ukázalo jako nedostatečné. Regulace úrokových sazeb na základě zákona č. 44 Sb. o soutěži v peněžnictví a o úpravě úrokových sazeb z 2.3. 1933 a zákona č. 47 Sb. o dani kupónové a o snížení úroků z některých cenných papírů pevně zúročitelných z 21.3. 1933 ale nebyla příliš účinná. Ke snížení úroků z úvěrů a vkladů vedla až vládní vyhláška č. 59 Sb. z 12.4. 1933, která direktivně a podrobně stanovila přísné úrokové stropy pro různé typy obchodů, peněžních ústavů či regionů. Druhá vlna administrativního snižování úrokových sazeb vycházela z nařízení č. 238 Sb. z 21.12. 1935. a stejně jako v případě první vlny se jednalo snížení sazeb v průměru o 0,5 procentního bodu. Vládní nařízení č. 239 Sb. z téhož dne pak snižovalo úroky vnitřního státního dluhu o 10 % a úroky státních pokladničních poukázek snižovalo maximálně na 4 %.

Specifikem byl tzv. státovkový dluh, který byl dědictvím poválečného vypořádání části dluhů po Rakousko-uherské bance. Stát převzal pasivum Rakousko-uherské banky tvořené úhrnem jejích bankovek, žirových účtů a pokladničních poukázek na území Československa a vystupoval tak jako dlužník vůči emisní instituci – Bankovnímu úřadu ministerstva financí. Nové peníze tudíž nebyly bankovkami, ale státovkami. Na základě novely bankovního zákona č.102/1925 Sb. převzala od dubna 1926 funkci emisního místa NBČ, která byla akciovou společností. NBČ již vydávala bankovky a státovkový dluh v celkové výši cca 10,2 mld korun byl postupně umořován prostřednictvím daní z majetku a daní z přírůstku majetku. Jeho emisní smysl i splácení byly předmětem četných diskusí a sporů. Státovkový dluh dle dobové argumentace zejména (i) snižoval ovladatelnost množství oběživa ze strany centrální banky, neboť snižoval podíl jeho „pružné“ části, tj. části udržované v oběhu eskontem a lombardem, a (ii) jeho uhrazení bylo nutné, aby NBČ měla zdroje k navyšování zlatých a devizových rezerv potřebných k udržení kurzu koruny. V pozadí byla však také skutečnost, že státovky NBČ a potažmo jejím akcionářům nepřinášely zisk z tzv. ražebného, jako tomu bylo u emise bankovek. V souvislosti s rozhodnutím státu přeměnit bankovky NBČ v hodnotě 100 Kč na státovky v roce 1938, tedy v době ohrožení republiky, byl také zlikvidován tento státovkový dluh.