Vznik a stabilizace samostatné československé koruny
(1919–1929)

Současně se vznikem samostatného Československa bylo potřeba zavést i samostatnou měnu. Cílem tehdejšího ministra financí Aloise Rašína bylo zkrotit vysokou poválečnou inflaci a z české koruny udělat měnu důvěryhodnou a stabilní. Po Rašínově tragické smrti převzal řízení české měnové politiky Karel Engliš, který v roce 1929 dovedl korunu ke statutu zlaté měny. Povinnost udržovat stabilní kurz koruny ke zlatým měnám měla Národní banka Československá (NBČ), založená v dubnu 1926.

Období zlaté měny
(1929–1939)

Udržet zlatou měnu, tj. měnu krytou zlatými zásobami státu, případně měnami, které jsou za zlato směnitelné, nebylo v situaci světové hospodářské krize snadné. Národní banka Československá čelila odlivu kapitálu a tlakům na oslabování kurzu koruny. Byla zavedena devizová regulace a regulace úrokových sazeb. Vláda pod tlakem politických stran přistoupila k dvojímu snížení zlatého obsahu koruny. I přes tyto devalvace byla koruna v 30. letech jednou z nejstabilnějších evropských měn.

Měnová politika v době okupace
(1939–1945)

Německý diktát a následné připojení Československa k německé říši znamenaly dalekosáhlé změny jak na poli politickém, tak i na hospodářském a finančním. Po německé okupaci přestala být koruna samostatnou měnou a stala se jen nominálním zlomkem říšské marky. Říšská vláda stanovila umělý kurz 10 korun za jednu říšskou marku. NBČ byla přejmenována na Národní banku pro Čechy a Moravu (NBČM) a byla přímo podřízena Říšské bance. NBČM byla donucena převést většinu svého zlata do Německé říše.

Poválečná měnová politika
(1945–1953)

Po osvobození Československa bylo nutné zbavit se vazeb na německou říši. Sjednotil se oběh českých a slovenských korun a byla znovu zavedena československá koruna. Poválečná obnova země se řídila Košickým vládním programem, který byl kvůli tehdejší převaze levice orientován na centrální řízení. Soukromé banky byly přeměněny na národní podniky. Centrální bankou se v roce 1950 stala Státní banka československá (SBČS), která zároveň zcela suplovala činnost komerčních bank a byla podřízena plnění státního plánu.

Měnová politika v područí direktivního plánování
(1953–1989)

V červnu 1953 proběhla peněžní reforma. Zredukovala množství peněz v oběhu na zlomek předchozí hodnoty, a snížila tak kupní sílu obyvatel. Měnová politika v područí centrálně řízeného hospodářství spočívala v administrativním řízení oběživa, cen, deviz a kurzu. Byly zavedeny jednotné ceny, inflace oficiálně neexistovala. Projevovala se však jinými formami – nedostatkem některého zboží a rozvojem černého trhu. Snahy o reformu centrálně plánovaného hospodářství byly potlačeny vpádem vojsk Varšavské smlouvy a normalizací.

Měnová politika na cestě ke standardu vyspělých zemí
(1990–1997)

Sametová revoluce v roce 1989 započala proměnu centrálně řízeného hospodářství v tržní ekonomiku. Začaly fungovat standardní tržní mechanismy. Liberalizace cen způsobila prudký nárůst inflace. Státní banka československá získala nezávislost a jejím zákonným cílem se stalo udržení stability domácích cen a měnového kurzu. Tohoto cíle dosahovala pomocí ovlivňování množství peněz v ekonomice a udržováním fixního kurzu. Dosahování těchto záměrů se však s postupující liberalizací kapitálových toků a finančních trhů ukázalo jako neudržitelné. Opuštění tohoto režimu urychlily problémy v bankovním sektoru a finanční krize ve světě, které vedly ke spekulativním útokům na korunu. ČNB nebyla schopna spekulacím čelit a koncem května 1997 opustila režim fixního kurzu.

Cílování inflace
(1998 – současnost)

Po opuštění fixního kurzu Česká národní banka přistoupila k režimu cílování inflace. Ten se osvědčil a přispěl k poklesu inflace v následujících letech na úroveň běžnou ve vyspělých ekonomikách. ČNB postupně cílování inflace kultivovala, zvyšovala kvalitu svého analytického a prognostického aparátu a otevírala se veřejnosti. V květnu roku 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie a zavázala se přijmout v budoucnosti evropskou měnu – euro. Nepřipravenost české ekonomiky na jednotnou měnovou politiku Evropské centrální banky a později též fiskální problémy v eurozóně vedly k tomu, že k přijetí eura zatím nedošlo.