Postupný vznik jednotlivých typů peněžnictví ve druhé polovině 19. století, který vždy vyplýval z potřeb určitých podnikatelských nebo sociálních skupin, měl svůj výraz i v roztříštěném výkonu dohledu nad finančním sektorem. V době první Československé republiky, která do značné míry zdědila systém bývalého Předlitavska, se na regulaci peněžnictví podílelo šest ministerstev; ministerstvo financí mělo vliv na občanské a jim příbuzné záložny a banky, ministerstvo vnitra na spořitelny, zemské ústavy, okresní hospodářské záložny a pojišťovny, ministerstvo průmyslu obchodu a živností na živnostenské záložny a fondy, ministerstvo zemědělství na kampeličky, kontribučenské záložny a částečně okresní hospodářské záložny, ministerstvo pošt a telegrafů na Poštovní úřad šekový (později Poštovní spořitelnu) a konečně ministerstvo sociální péče na veřejné pojišťovací ústavy. Možnost sloučení všech agend týkajících se peněžních ústavů se však ukazovala jako nereálná. Žádné z ministerstev se totiž nechtělo vzdát svých kompetencí, neboť tím by se podstatně omezil vliv politické strany ovládající ministerstvo na daný segment peněžnictví a na něj napojené podnikatelské subjekty - potenciální voliče. Východiskem z této situace proto mohlo být jen zřízení nějakého autonomního orgánu, na jehož správu by měly vliv všechny ze zmíněných ústředních úřadů.

Počátky snah o centralizaci dohledu nad peněžnictvím je možné klást do roku 1928, kdy ministerstvo financí pod vlivem tehdejšího ministra Karla Engliše vypracovalo osnovu zákona (tzv. zákon o peněžní radě), který měl tomuto ústřednímu úřadu přiřknout veškeré kompetence nad touto oblastí. Kromě normotvorné činnosti se ministerstvo financí mělo napříště starat i o vymezení věcné a místní působnosti jednotlivých peněžních ústavů a podrobit je bezprostřednímu dozoru. Zároveň na základě tohoto zákona měl vzniknout poradní orgán ministerstva - peněžní rada. Autoritativnost zákona vyjadřovalo i navrhované zřízení Ústředny revisních svazů pro záložny a úvěrní společenstva. Osnova však narazila na mohutný odpor a to nejen ze strany ministerstev, ale i samotných peněžních ústavů, které odmítaly fakt, že by peněžní rada nebyla jejich autonomním orgánem, čímž by došlo k omezení nebo dokonce likvidaci dosud uplatňovaného systému samoregulace.

Ke vzniku Poradního sboru ve věcech peněžnictví (označovaného také termínem Peněžní rada) došlo proto až v roce 1933 v důsledku snah o omezení konkurenčního prostředí v peněžnictví. Tehdy totiž existovala reálná obava, že by v souvislosti s eskalující hospodářskou krizí mohlo docházet i k vystupňování konkurenčního boje, a tím, k podlomení už tak značně problematické hospodářské situace řady peněžních ústavů. Na jeho vzniku se proto tentokrát podílely nejen státní úřady, a především ministerstvo financí, ale i organizace zastupující peněžní instituce. Je příznačné, že základem budoucího Poradního sboru se stal „Ústřední smírčí orgán“, který působil v oblasti omezení nekalé konkurence v peněžnictví již od roku 1928.

Činnost Ústředního smírčího orgánu byla dána zákonem č. 111/1927 Sb. z. a n., o ochraně proti nekalé soutěži a vládním nařízením č. 30/1928 Sb. z. a n., kterým se stanoví korporace a orgány povolané pro smírčí řízení ve věcech nekalé soutěže a vydávají předpisy o řízení před ním. Zákon proti nekalé soutěži ve svém ustanovení § 50 nařídil povinnost projednávat přestupky proti vkladové soutěži ve speciálním smírčím orgánu před tím, než se měly dostat před soud. Takovéto mimosoudní řízení bylo zdůvodňováno jednak nutností, aby byl spor projednán odborníky, a jednak potřebou vést celé řízení, s ohledem na neporušitelnost bankovního tajemství, neveřejně. Teprve až v případě, že by se nepodařilo dosánout smíru, měl být případ předán k řešení soudním orgánům. Novelou bankovních zákonů č. 54/1932 Sb. z. a n. byl Ústřední smírčí orgán pověřen úkoly Poradního sboru a pro výkon těchto kompetencí se rozšířil počet jeho členů.

Zatímco zákon č. 44/1933 Sb. z. a n., kterým se vydávají zvláštní předpisy o soutěži ve věcech peněžnictví a o úpravě úrokové úrovně, stanovil jen základní okruhy působnosti Poradního sboru, tak vládní nařízení č. 52/1933 Sb. z. a n., kterým se stanoví podrobnější předpisy o Ústředním smírčím orgánu a Poradním sboru ve věcech peněžnictví, konkrétně definovalo složení obou institucí a jejich organizační strukturu.

Poradní sbor byl kolegiálním orgánem, který se skládal ze zástupců peněžnictví, významných hospodářských odvětví a ministerstev s kompetenci v oblasti peněžnictví (ministerstvo financí, vnitra, průmyslu obchodu a živností, zemědělství, sociální péče). V jeho čele stanul guvernér Národní banky Československé ve funkci předsedy. Kromě něho zde zasedali tři místopředsedové a dva zástupci (a dva jejich náhradníci) za Národní banku jmenovaní bankovní radou, jeden člen (a jeden náhradník) nominovaný Československým reeskontním a lombardním ústavem (od roku 1934) a dalších 25 členů (a 25 náhradníků) jmenovaných ministrem financí z významných skupin československého peněžnictví, 8 členů (a 8 náhradníků) za ministerstva a tři zástupci (a jejich náhradníci) významných hospodářských odvětví. Celkem se tedy jednalo o 43 osob se stejným počtem náhradníků. Poradní sbor měl své předsednictvo, valné shromáždění členů, zvláštní výbor Poradního sboru a odborné výbory. Vedle něho si pak Ústřední smírčí orgán jako autonomní sbor peněžnictví zachoval původní složení. Zasedali zde tedy stejní členové jako v Poradním sboru avšak bez zástupců ministerstev a reprezentantů hlavních hospodářských odvětví. Jeho orgány byly předsednictvo, normativní výbor, smírčí senáty, odvolací senáty a valné shromáždění.

Oproti původnímu Ústřednímu smírčímu orgánu, jehož působnost se omezovala jen na smírčí činnost v oblasti vkladové, nový Poradní sbor měl rozsáhlé kompetence normativní, smírčí a rozhodovací pro celou oblast úrokových sazeb. Normativní činnost byla charakterizována právem stanovit dobré mravy pro soutěž v peněžnictví. Tyto zásady následně schvalovala vláda a právně závaznými se stávaly vyhlášením ve Sbírce zákonů a nařízení. Pod pojem těchto tzv. peněžnických norem náležela úprava úrokových sazeb (jejich výška v závislosti na peněžních ústavech, regionech, společenských skupinách apod.). Zatímco dosud existovaly jen civilní sankce vyplývající z dohodnutých kartelových podmínek peněžních ústavů, tak nově vládou schválené maximální úrokové sazby již byly závazné pod sankcemi trestními. V oblasti smírčí se Poradní sbor snažil dosáhnout narovnání mezi stranami při stížnostech, které byly podány na porušení peněžnické normy. Možnost podávat stížnosti byla z peněžních ústavů rozšířena i na vkladatele (konzumenty). Řízení umožňovalo stěžovateli dosáhnout náhrady rychleji než při běžném soudním řízení a naopak žalovaná strana se mohla nabídkou vyrovnání vyhnout trestnímu postihu. V případě rozhodovací činnosti bylo Ústřednímu smírčímu orgánu přiznáno právo řádného soudce, popř. správního úřadu, což znamenalo, že o porušení peněžnické normy rozhodoval s konečnou platností a jeho stanovisko bylo podkladem pro vynesení trestu politickým úřadem. Jeho rozhodnutí tak vlastně představovalo nález o vině a politický úřad následně pouze rozhodoval o uložení a výši trestu. Proto, aby mohl správně rozhodovat, měl Ústřední smírčí orgán, na základě zákona, rozsáhlá vyšetřovací oprávnění, jež pro něj vykonávala Národní banka Československá.

Význam Poradního sboru však podstatně překročil daný rámec, neboť se podílel na přípravě všech zásadních norem vztahujících se k peněžnictví, a to ať již přímo nebo jen zpracováváním posudků. Jeho reputace byla taková, že i soudy si vyžadovaly jeho stanovisko, když řešily spory dotýkající se peněžnictví. Z jeho nejdůležitějších počinů je možné jmenovat formulaci legislativních úprav, jimiž se stanovily závazné úrokové sazby (např. č. 59/1933, č. 85/1933 a č. 238/1935 Sb. z. a n.).

Obě dvě instituce působily až do 1. dubna 1941, kdy byly podle § 14 vládního nařízení č. 113/1941 Sb. z. a n., o dohledu a jinaké působnosti ministerstva financí v oboru peněžnictví, zrušeny.