1865 - 1918

Jedním z nejvýznamnějších pilířů peněžního systému, ať již v době Rakousko-Uherska nebo Československa, byly veřejné peněžní ústavy. Ty byly ustanovovány zemskými správami se záměrem, aby poskytovaly dlouhodobý úvěr a neorientovaly se jen na dosažení zisku. Na území Rakouska vznikaly od 2. poloviny 19. století podle vzoru pruských Landes-Pfandbrief-Anstalten, které byly již v 18. století zřizovány za účelem rozšíření dlouhodobého zemědělského úvěru. Prvním z nich byl Haličský pozemkový úvěrní spolek (1841), jehož kapitál však zajišťovali majitelé místních deskových statků. Proti této formě ručení se však záhy prosadila garance zemská inspirovaná úspěšným vzorem v podobě Středoněmeckého pozemkového ústavu. Na území habsburské monarchie ji poprvé využila Hypoteční banka království českého (1865). Na její příklad navázaly i další ústavy po celém Rakousku – Rakousko-slezský pozemkový úvěrní ústav v Opavě (Osterreichisch-schlesische Boden-Kredit-Anstalt, 1869) a Hypoteční banka markrabství moravského (1876).

Zprvu tyto veřejné ústavy poskytovaly téměř výhradně jen dlouhodobé zemědělské hypoteční úvěry a teprve později se jejich působnost přenesla i na oblast komunálních, železničních a melioračních úvěrů. Novější ústavy tohoto typu však vznikaly již přímo s cílem úvěrovat jen tyto tři zmíněné oblasti. Jednalo se např. o Haličskou zemskou banku ve Lvově (Bank krajowy królestwa Galicyi i Lodomeryi z Wielkiem Ksiestwem Krakowskiem, 1883), Zemskou banku království českého (1889) nebo Dolnorakouský zemský hypoteční ústav (Niederösterreichische Landeshypotheken-Anstalt, 1899). V Předlitavsku se do roku 1914 postupně v téměř každé historické zemi utvořil alespoň jeden z těchto ústavů. Není možné opominout fakt, že jejich překotné zřizování bylo mimo jiné důsledkem autonomistického úsilí jednotlivých národů monarchie.

V českých zemích vedle sebe v době Rakousko-uherské monarchie působilo šest takovýchto ústavů, v Čechách: Hypoteční banka království českého a Zemská banka království českého, na Moravě: Hypoteční banka markrabství moravského a Zemědělská banka markrabství moravského (1896), v Horním a Dolním Slezsku: Slezský pozemkový úvěrní ústav a Slezský komunální úvěrní ústav (1897). Jejich podstatou bylo poskytování úvěrů nezaměřených na zisk. Na základě stanov mohly poskytovat zápůjčky nejen státu, zemím, okresům, obcím a společenstvům (bytovým, konzumním apod.), ale i soukromým osobám. Na jejich podkladě vydávaly dluhopisy se zárukou příslušné země, které se následně rozprodávaly individuálním věřitelům. Tito věřitelé tak nevstupovali do úvěrového svazku s prvotním dlužníkem, ale s institucí, jejíž úvěrové portfolio bylo mnohem širší a navíc disponovala zemskou zárukou. Právě ta se později vztahovala i na všechny jimi přijaté vklady. Ústavy neměly akciový kapitál, naopak pracovaly buď úplně bez vlastního provozovacího jmění, nebo měly jen tzv. základní fond, který vznikl na základě vydání vlastních základních dluhopisů a nahromaděných reserv, neboť veřejnoprávní banky nevyplácely žádné dividendy.

1918 - 1939

I když v českých zemích existovalo celkem šest těchto zemských úvěrních ústavů, dva moravské a dva slezské měly společnou správu, přestože se jednalo o samostatné právnické osoby. Zřízení právně samostatných ústavů mělo totiž svůj důvod v obavě místních zemských sněmů, aby nezajištěné emise komunálních dluhopisů nepoškodily garance pro hypoteční úvěr. Naopak instituce v Čechách spojovaly jen společné dozorčí orgány, jimiž byly zemský výbor a zemský sněm. Je proto pochopitelné, že po vzniku Československé republiky, když se objevilo úsilí o racionalizaci provozu těchto ústavů, došlo ke sloučení nejprve jejich moravských (Hypoteční banka markrabství moravského a Zemědělská banka markrabství moravského), a pak i slezských zástupců (Slezský pozemkový úvěrní ústav a Slezský komunální úvěrní ústav). V roce 1922 tak vznikla Hypoteční a Zemědělská banka moravská a o pět let později Slezský pozemkový a komunální úvěrní ústav.

Podobný slučovací projekt se stal námětem diskuse i v případě českých veřejných bank. Tento plán, o němž se uvažovalo již od roku 1918, však byl součástí mnohem širšího řešení. Podle něho měla nakonec ze všech dosavadních ústavů vzniknout jedna centrální emisní instituce pro hypoteční a komunální úvěr, která měla působit na celém území Československa.

Jednou z variant byla například v roce 1920 ústavním výborem revolučního Národního shromáždění schválená osnova zákona, kterou připravilo ministerstvo financí. Ta předpokládala vznik jediné „Zemské banky československé“ sloučením původních tří bank pro komunální úvěr a stejně tak jen jedné „Hypoteční banky československé“ nahrazující tři dřívější zemské hypoteční banky. Odpor vůči osnově byl však nakonec tak velký, že k jejímu dalšímu projednání již nedošlo. Nakonec jediným výsledkem zdlouhavých jednání mezi ministerstvem financí a zemskými úvěrními ústavy bylo vypracování zákona č. 238/1922 Sb. z. a n., o rozšíření působnosti zemských úvěrních ústavů na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Na jeho základě potom vláda v roce 1923 povolila českým zemským ústavům – Zemské bance a Hypoteční bance – provozovat obchody i na Slovensku a zřídit si v Bratislavě filiálky. K tomu došlo v roce 1924. Na konci 20. let minulého století se ještě znovu začalo diskutovat o sloučení českých zemských ústavů, ale z plánu nakonec sešlo. Projekt ústředního emisního ústavu pro dlouhodobý úvěr se nakonec za celé období let 1918 až 1938 nepodařilo realizovat.

Specifickou pozici mezi těmito bankovními ústavy měla Zemská banka. Pro peněžní instituce zejména z řad lidového peněžnictví se stala důležitým místem pro reeskont obchodních směnek a jejích služeb navíc využívaly pro uložení svých dočasně volných peněžních prostředků. Byla také pověřena mimořádně důležitou funkcí Československého zúčtovacího ústavu, který byl zřízen pro likvidaci starých korunových pohledávek v Rakousku, a po obnově vázaného devizového hospodářství sloužila též jako lombardní místo pro pohledávky vázané na clearingových účtech v cizině. Neméně významná byla i její činnost spojená s obstaráváním dluhové služby předválečného rakouského a uherského dluhu, kterou jí k výkonu svěřila Společná pokladna zahraničních věřitelů státních předválečných dluhů rakouských a uherských (Caisse Commune des Porteurs des Dettes Publiques autrichienne et hongroise emises avant la guerre).