Stabilizační program sám o sobě nemohl zajistit životaschopnost malých bank, umožňoval však překlenout kritické období jejich vývoje z hlediska likvidity a vytvořit časový prostor pro obnovení jejich finanční stability a zachování fungující obchodní sítě pro bankovní klientelu.

Úspěšnost Stabilizačního programu závisela na řadě dalších podmínek, zejména na skutečné výchozí situaci bank, na vývoji ekonomického a legislativního prostředí v zemi a v neposlední řadě na schopnosti akcionářů a managementu nabízené možnosti využít. Základním předpokladem individuálních stabilizačních programů malých bank bylo buď nalezení strategického investora, který by zajistil nezbytnou dokapitalizaci banky a změny v jejím řízení, nebo nalezení řešení nepříznivé situace banky ve spojení s jinou, kapitálově silnější bankou. Stabilizační program tak v žádném případě neznamenal záruku odstranění rizik v dalším vývoji bank, naopak v případě neplnění stanovených podmínek počítal s ukončením jejich činnosti.

K realizaci Stabilizačního programu ČNB vypracovala podmínky pro zapojení bank do tohoto programu, postupy při odkupu aktiv od bank Českou finanční, s. r. o., a stanovila jednotné ekonomické parametry k jeho vyhodnocování. Celkový objem prostředků uvolněných pro stabilizační program činil celkem 18,7 mld. Kč. Po vyhodnocení první fáze stabilizačního programu pak rozhodla vláda ČR 24. června 1998 ukončit další čerpání prostředků s výjimkou již schválených odkupů pohledávek bank. V rámci stabilizačního programu tak bylo schváleno k čerpání celkem 14,9 mld. Kč.

Podrobnější informace o realizaci Stabilizačního programu lze nalézt v dokumentu Zpráva o činnosti bankovního dohledu v České republice 1990-1999 (odkaz na hlavní web ČNB).