1945 - 1948

Po osvobození v květnu 1945 fungovaly na území Československa tři veřejné ústavy poskytující úvěr dlouhodobého charakteru: Zemská banka pro Čechy – ústřední banka spořitelen v Čechách a na Moravě, Zemská banka pro Moravu a Slezsko (dřívější Zemská banka pro Moravu) a Slovenská hypotečná a komunálna banka. S výjimkou působnosti jako spořitelního ústředí se činnost každé z nich omezovala jen na příslušné teritorium.

Největší problémy si do obnoveného Československa s sebou přinesla dřívější Zemská banka pro Čechy. Jako spořitelní ústředí byla totiž donucena ukládat značnou část svěřených prostředků do říšských dluhopisů, které pro ni nyní znamenaly nerealizovatelné pohledávky. Ústav zároveň trpěl i nejistotou ohledně svých budoucích funkcí, a to zda i nadále zůstane spořitelním ústředím nebo ne. Když bylo nakonec rozhodnuto o setrváním této agendy u Zemské banky pro Čechy, požadovala naopak Zemská banka pro Moravu, aby jí byla svěřena její část týkající se země Moravskoslezské. Slabé pozice Zemské banky pro Čechy využil dostatečně finančně vybavený Československý reeskontní a lombardní ústav, který zaujal její dosud prvořadé místo v oblasti emise veřejných dluhopisů.

Od roku 1945 se uvažovalo o postupné koncentraci veřejných peněžních ústavů. Nejprve Zemská banka pro Čechy převzala zápůjčky postoupené v důsledku Mnichova na libereckou Landesbank und Girozentrale für Sudetenland a v roce 1947 univerzální sukcesí Český akciový hypoteční ústav, který působil již od roku 1917. Konečná fáze koncentrace veřejnoprávních bankovních ústavů se uskutečnila ke dni 1. října 1948, kdy všechny (včetně Československého reeskontního a lombardního ústavu) zanikly a jejich práva a závazky, v souladu s ustanoveními zákona č. 183/1948 Sb., o Investiční bance ve znění zákona č. 223/1948 Sb., převzala nově zřízená Investiční banka.