Téměř okamžitě po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se zformovalo odbojové hnutí proti nacistickým okupantům. Mezi jeho příslušníky se zařadili i někteří zaměstnanci Národní banky pro Čechy a Moravu. Ve svých aktivitách se zaměřovali na dvě oblasti; podporu aktivních odbojářů a zahraničního odboje a rezistenci proti snahám německé okupační správy o expropriaci cedulového ústavu a českých zemí.

Snad nejaktivněji se do odbojové činnosti zapojili ředitel odboru správy oběhu platidel Václav Sadílek a úzký okruh pracovníků jeho organizačního útvaru. Ti využívali svých cest z protektorátu na Slovensko k obstarávání valut pro osoby, které se chtěly připojit k zahraničnímu odboji. K jejich činnosti patřila i distribuce ilegálních tiskovin, zejména časopisu „V boj“, podpora rodin postižených zatčením a zprostředkovávání zpravodajství do ciziny. Skupina, která podle zpráv gestapa připravovala mimo jiné odvoz československého zlata do zahraničí, však byla již v červnu 1940 odhalena. Sám Václav Sadílek po svém zatčení raději volil dobrovolný odchod ze světa, aby tak zabránil prozrazení svých kontaktních osob. I přes tuto událost se úředníci odmítli nechat zastrašit a především pod vedením přednosty studijního oddělení JUDr. Leopolda Chmely se i nadále věnovali shromažďování peněžních prostředků pro rodiny popravených a zatčených. Podobně někteří z nich připravovali zprávy o hospodářské situaci protektorátu pro zahraniční odboj.

První pokus zabránit Německu, aby kořistilo z českých zemí podnikli úředníci Národní banky již v březnu 1939. Tehdy František Blažek a Antonín Šourek informovali britské, francouzské a belgické velvyslanectví o vynuceném souhlasu zástupců cedulové banky JUDr. Františka Peroutky a Ing. Josefa Malíka s převodem zlata cedulové banky na Říšskou banku. Na britské legaci pak žádali, aby Bank of England odmítla provést nařízenou transakci. Podobně ještě v srpnu 1939 osobně intervenoval v Bance pro mezinárodní platby v Basileji ředitel devizového odboru Ing. Josef Malík. Malíkovu činnost v této době však později zastínil jeho negativní postoj k uzavření dohody mezi československou prozatímní vládou a vládou britskou ohledně deponovaného československého zlata.

V roce 1940 se vedení banky po konzultaci s protektorátním ministrem financí Josefem Kalfusem rozhodlo aktivně bránit zvyšování objemu oběživa a jeho investování do říšských cenných papírů. Nástrojem zmrazení části prostředků se staly zúročitelné pokladniční poukázky centrální banky. Pokud je chtěl peněžní ústav upsat, musel nejen zaplatit patřičnou sumu Národní bance, ale zároveň složit na svůj žirový účet u ní finanční částku ve stejné výši. Díky tomuto postupu se 5. května 1945 nalézalo na žiru 18,808 mld. K, v pokladničních poukázkách 14,227 mld. K a vlastní oběh platidel činil jen 43,502 mld. K. Z podobného důvodu se falšovaly výkazy o žirových vkladech peněžních ústavů (především Živnostenské banky a Poštovní spořitelny), které se vykazovaly pod bilanční položkou „jiná pasiva“. Takovouto záměrnou manipulací byly uměle snižovány objemy vkladů použitelných pro nákup říšských cenných papírů. Od roku 1943 navíc bránili úředníci převodu hotovostních prostředků do říšských cenných papírů distribucí velkých objemů hotovosti na mimopražské úřadovny. Tím se zároveň připravovali na zvýšené nároky na distribuci platidel po převratu.

Největší část odbojových aktivit se však rozvinula na sklonku války. Na konci roku 1944 se zformovala skupina, jež měla připravit převzetí ústavu v případě převratu. S blížícím se koncem války začalo vedení ústavu a jeho úředníci uvažovat o provedení sabotáží, které by ztížily financování okupační správy a německé branné moci. V dubnu 1945 se postavilo vedení banky proti proplacení řady tzv. zelených šeků, které emitovaly říšskoněmecké vojenské pokladny. Podařilo se tím zabránit rozmnožení oběživa o 1,7 mld. K. Za snad nejvýznamnější čin lze pokládat vydání okružního dopisu č. 6610/Org.26 dne 28. dubna 1945, jímž se s okamžitou platností odkládala výplata šeků říšskoněmeckých pokladen a zároveň bylo stanoveno, že se napříště mají přijímat říšskoněmecká platidla od peněžních ústavů jen v zaokrouhlených částkách nad 10.000 K k pozdějšímu zúčtování. Opatření vzbudilo téměř okamžitě nevoli na německé straně a vedla k zatčení tří vrcholných představitelů Národní banky - guvernéra Františka Ladislava Dvořáka, vrchního ředitele Františka Peroutky a ředitele hlavního ústavu v Praze Karla Papouška – německou tajnou policií. Následně musel být oběžník odvolán.

Podobně se banka nekompromisně postavila proti distribuci protektorátních platidel v říšské župě sudetské. Požadavek na poskytnutí dotace platidel ve výši 500 milionů korun vznesly dne 27. dubna 1945 nejmocnější osoby sudetského finančního světa, zástupce Kreditanstaltu der Deutschen Dr. Anton Kiesewetter a Gauwirtschaftsberater Ing. Wolfgang Richter. Jejich žádost nejprve odmítl sám vrchní ředitel, a potom i guvernér. Nakonec pod nátlakem státního ministra Karla Hermanna Franka připustila bankovní rada k povolení dotace. Na druhou stranu si však šikovně zajistila omezení jejich užití a následnou jednoduchou identifikaci, když pro Sudety uvolnila staré pětitisícové bankovky a navíc je nechala opatřit zřetelným nápisem.

Přestože od února 1945 řešili členové rezistence otázku, jak zajistit trezory Národní banky proti vyloupení Němci (zejména nově nakoupeného zlata), nepodařilo se zabránit vybrání hodnotných valut v posledních dnech války. Iniciátorem byl opět nejmocnější muž protektorátu státní ministr Karl Hermann Frank. Ten, dobře informovaný o stavu valut v držení cedulové banky, zažádal 24. dubna 1945 o jejich vydání. Frank však narazil na nečekaný odpor, a to opětně ze strany Františka Peroutky, který i v jeho případě odmítl slevit ze standardních povolovacích postupů, aby tak znesnadnil, popř. i znemožnil celou transakci. O vydání valut jednal následujícího dne užší výbor bankovní rady. Frankova hrozba posláním gestapa do cedulové banky však zapůsobila natolik, že byly nakonec valuty v hodnotě cca. 8 milionů K odvezeny státnímu ministrovi. Většinu z nich se podařilo zajistit až po válce, neboť při svém útěku z Prahy je Frank „daroval“ Mezinárodnímu červenému kříži.

Vůle nepodlehnout nacistickému tlaku si ovšem vyžádala oběti z řad zaměstnanců Národní banky. Vedle zmíněného Václava Sadílka to byl např. náměstek vrchního ředitele JUDr. Václav Vaněk, který odmítal požadavek okupantů na oddisponování zlata do Německa, nebo inspektoři Josef Cirýn a Antonín Šourek. Řada zaměstnanců se také stala oběťmi koncentračních táborů nebo byla nuceně nasazena na práci do říše. Nechtěnou poklonu úředníkům Národní banky vyslovil i šéf pražského gestapa Ernst Gerke, když v dubnu 1945 v soukromém rozhovoru suše konstatoval: „Übrigens muss ich heute die Lumpen von der Nationalbank abschiessen lassen (Ostatně dnes musím nechat zastřelit lumpy z Národní banky).“

Právě aktivní rezistence byla jedním z důvodů, proč Národní banka, nově však již pod obnoveným názvem Národní banka Československá, mohla se ctí vstoupit do osvobozeného Československa a začít plnit své úkoly na měnovém poli.

Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá, NBČ/488/1, NBČ/49/1, NBČ/1773/1, NBČ/919/4
AČNB, fond Osobní spisy, František Ladislav Dvořák a František Peroutka
Vladimír Diviš – Josef Vlček: Návrat zlatého vězně. Praha 1932