Snaha německých okupačních orgánů přebudovat dosavadní tržní hospodářství na řízené se projevila i v zavádění nucených organizací, jež měly plnit funkci převodové páky mezi státní správou a jednotlivými soukromými společnostmi. Byly organizovány dle vůdcovského principu a za vzor jim posloužily říšské nucené instituce. Nejvýznamnější z nich Ústřední svaz průmyslu pro Čechy a Moravu vznikl v létě roku 1939 a záhy následovaly další, jako např. Ústřední svaz obchodu, Ústřední svaz řemesla nebo Ústřední svaz dopravy. Peněžnictví vzhledem k pozvolnému soustřeďování kontrolních pravomocí u ministerstva financí a existenci specifického Poradního sboru ve věcech peněžnictví se uniklo první vlně nucené organizace. K ustavení takového ústředního svazu proto došlo teprve až v roce 1941 v souvislosti s koncentrací agendy peněžnictví u ministerstva financí.

Vznik Ústředního svazu peněžnictví pro Čechy a Moravu byl zakotven v nařízeních vlády č. 113/1941 Sb. z. a n., o dohledu a jinaké působnosti ministerstva financí v oboru peněžnictví a č. 114/1941 Sb. z. a n., o povinné organisaci peněžnictví. První z nich akcentovalo soustředění všech pravomocí nad peněžnictvím u ministerstva financí. To mimo jiné získalo právo ve srozumění s Národní bankou a po slyšení Ústředního svazu peněžnictví pro Čechy a Moravu vydávat směrnice upravující revize a bilancování peněžních ústavů a dále pravidla stanovující udržování likvidity, ukládání volných přebytků, výši a povahu držby cenných papírů, způsob předkládání souborných výkazů a zpráv o hospodářském stavu. Druhé nařízení se věnovalo funkcím nově vybudovaného svazu a jeho správním orgánům. Ústřední svaz měl zastupovat zájmy členů a obstarávat jejich společné záležitosti. Měl také působit jako jejich zájmové, poradní a dozorčí ústředí. Vzorem této legislativní úpravy bylo vládní nařízení č. 168 ze dne 23. června 1939, o organické výstavbě hospodářství a dále k němu příslušné prováděcí předpisy.

Nařízení se vztahovalo na celé peněžnictví a z jeho působnosti byly vyňaty pouze dvě peněžní instituce, Národní banka pro Čechy a Moravu a Poštovní spořitelna. Jako součásti peněžnictví byly definovány peněžní ústavy, peněžní podniky a jejich revizní svazy a obchodní dohodci v cenných papírech. Zatímco pod termín peněžní podniky se řadily všechny firmy jednotlivců, veřejné obchodní společnosti a společnosti komanditní, tak pod pojem peněžní ústavy náležely všechny ostatní úvěrní instituce. Podle charakteru peněžních institucí se Ústřední svaz vnitřně členil, dle říšského vzoru, na hospodářské skupiny a dále odborné skupiny, popř. podskupiny. Vnitřní struktura sice vycházela z textu samotného vládního nařízení, ale konkrétní rozčlenění specifikovala až vyhláška ministra financí č. 429 ze dne 5. prosince 1941.

Svaz se dělil do tří hospodářských skupin následovně:

1. Hospodářská skupina I. - Soukromé bankovnictví
   • odborné skupiny: 1. Banky, 2. Bankéři, 3. Sensálové
2. Hospodářská skupina II. - Veřejné peněžní ústavy
   • odborné skupiny: 1. Veřejné ústavy se zvláštními úkoly, 2. Spořitelny, 3. Okresní záložny hospodářské
3. Hospodářská skupina III. - Společenstva
   • odborné skupiny: 1. Všeobecné družstevní záložny, 2. Venkovské záložny

Některé organizační skupiny Ústředního svazu vznikly na podkladě původních autonomních zájmových institucí peněžnictví. Proto výše citovaná vyhláška uznala za hospodářskou skupinu I dosavadní Svaz bank, za odbornou skupinu II/2 Svaz spořitelen a II/3 Svaz okresních záložen hospodářských. Vzhledem k existenci více svazů v oblasti družstevního záloženství městského a venkovského byly funkcemi odborných skupin pověřeny jejich nejvýznamnější asociace – Jednota záložen (III/1) a Centrokooperativ (III/2).

Uplatnění vůdcovského principu se projevilo i ve jmenování správních orgánů Ústředního svazu. Předsednictva svazu a hospodářských skupin jmenoval a odvolával ministr financí, v druhém případě na návrh předsednictva. Podobně pak předsednictva odborných skupin jmenovala předsednictvo svazu na základě doporučení dané hospodářské skupiny. Je tedy patrné, že ministerstvo financí (později ministerstvo hospodářství a práce) disponovalo neomezeným vlivem na chod Ústředního svazu.

Zřízení Ústředního svazu peněžnictví a zároveň zrušení Poradního sboru ve věcech peněžnictví a Ústředního smírčího orgánu se významně dotklo postavení Národní banky pro Čechy a Moravu, neboť došlo k výraznému omezení jejího vlivu na peněžnictví. Dosud totiž byl její zástupce předsedou obou zrušených institucí a zároveň její zaměstnanci obstarávali jejich agendu. Snaha okupační správy o eliminaci pozice cedulové banky však neušla pozornosti ani jejích zástupců, a proto se zasadili o to, aby do vládního nařízení bylo zahrnuto i ustanovení o poradních sborech. Poradní sbor předsednictva Ústředního svazu mohl se svolením ministerstva financí povolat do svých řad i odborníky mimo členy – tedy i zástupce Národní banky. Navíc se předpokládalo, že tato osoba se stane jeho předsedou. Jeho kompetence měly být poměrně rozsáhlé, neboť musel být slyšen před stanovením rozpočtu, příspěvků, novelizací stanov apod. Vědomí, že by cedulový ústav byl schopen podstatně ovlivnit chod svazu, a tak oslabit pozici ministerstva hospodářství a práce, vedlo nakonec vedení tohoto ministerstva k rozhodnutí raději členy poradního sboru vůbec nejmenovat.

Ústřední svaz peněžnictví přečkal osvobození Československa v roce 1945. Jeho další existence, jakožto vrcholné zájmové, i když nucené, organizace peněžnictví, se však stala předmětem sporu mezi jednotlivými stranami národní fronty. Především Komunistická strana Československa požadovala jeho přetvoření v novou instituci, která by aktivně zasahovala do činnosti jednotlivých peněžních ústavů. Tuto funkci měla převzít tzv. Národní peněžní rada. Její koncept se v úvahách této strany objevoval již od roku 1945 a v roce 1946 byl dokonce zakomponován do osnovy zákona o organizaci peněžnictví. Oprávněné obavy ostatních politických stran z přílišné koncentrace hospodářské moci však zabránily jejímu vzniku. Po únorovém převratu již nemělo význam ani zřizovat Národní peněžní radu a ani nadále udržovat při životě Ústřední svaz peněžnictví, a proto se již tyto orgány nedostaly do ustanovení zákona č. 181/1948 Sb. z. a n., o organizaci peněžnictví. Ústřední svaz byl následně na přelomu let 1948 a 1949 zrušen.

Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá
AČNB, fond Ústřední svaz peněžnictví
AČNB, Poradní sbor pro věci peněžnictví
Stanislav Jurášek – Otakar Vlasák, Organisace a dozor na peněžnictví, Praha 1941.