Zatímco vypořádávání vzájemných pohledávek v nejvyšší instanci zajišťovala odúčtovací sdružení, tak mimo běžný platební styk stálo vypořádávání práv a závazků z burzovních obchodů. Pro tyto účely byly zřizovány speciální clearinghousy ve formě bankovních ústavů, jejichž úkolem bylo usnadňovat peněžní oběh a bursovní obchody v cenných papírech.

Na území Rakouska byl první takovýto bankovní ústav zřízen v roce 1872 pod názvem Wiener Giro- und Cassen-Verein (Vídeňský žirový a pokladní spolek). Vznikl z podnětu významných bankovních domů, které jej vybavily akciovým kapitálem ve výši 3 milionů zlatých (později 6 milionů K) rozdělených v 6000 akcií po 500 zlatých. Nominální hodnota akcií zněla na mimořádně vysokou částku proto, aby akcie zůstaly pouze v rukách zúčastněných vídeňských velkobank, které si chtěly zachovat dominantní vliv na chod burzy. V důsledku krize roku 1873, kdy spolek utrpěl velké ztráty z tzv. reportních úvěrů, se jej akcionáři rozhodli napříště orientovat pouze na oblast vypořádávání burzovních obchodů pro všechny návštěvníky vídeňské burzy. Na základě dohody s vídeňskou burzovní komorou z téhož roku pak spolek získal postavení oficiálního clearinghousu.

Naopak Pražská bursa pro zboží a cenné papíry, přestože vznikla již v roce 1871, si na zřízení svého vypořádacího místa musela počkat až do roku 1918, kdy z podnětu Svazu českých bank byla ustavena Pražská súčtovací banka. Stejně tak jako Vídeňský žirový a pokladní spolek mělo vypořádací místo podobu akciové banky. Její akciový kapitál zprvu obnášel jeden milion Kč, opětně rozdělený do nízkého počtu akcií při vysoké nominální hodnotě (500 akcií po 2.000 Kč). Později byl zvýšen na 6 milionů Kč. V jejích statutárních orgánech zasedli nejvýznamnější čeští bankovní manažeři, iniciátoři celé akce. Později získali podíl na bance i německé bankovní ústavy a správní orgány byly patřičně doplněny o jejich zástupce.

V bance se hlavní činnosti spojené s vypořádáním uskutečňovaly v uspořádacím oddělení, oddělení cenných papírů a žirovém oddělení. Nejdůležitější část prací se prováděla ve zmíněném uspořádacím oddělení, jehož členy museli být všichni návštěvníci bursy, kteří chtěli provádět obchody, jež burzovní komora označila jako „obchody k uspořádání“(tzv. per arrangement). Jednalo se o všechny transakce v dividendových a československých ukládacích hodnotách (nalézajících se na kursovním listu A, G, H, I), obchody prováděné v celých uzávěrkách a obchody ve všech exotech. Naopak nebylo povinné prostřednictvím Pražské súčtovací banky realizovat tzv. přímé obchody (s hypotečními a komunálními zástavními listy, losy a jejich zlomky a některými dividendovými cennými papíry). Oddělení přijímalo záznamy od kontrahentů a sensálů, porovnávalo je a počítalo diference mezi kursem sjednaným a kursem likvidačním. Výsledky vzájemných porovnání následně předávalo na oddělení cenných papírů, jež převádělo kusy mezi účastníky. Žirové oddělení naopak zúčtovávalo finanční hodnotu cenných papírů mezi kontrahenty. V případě, že nedošlo ke včasnému dodání hodnot, byla banka oprávněna obstarat je poškozené straně exekučně na trhu. Účastníkům burzovních seancí ústav mimo jiné poskytoval dočasnou úschovu cenných papírů a zprostředkovával eskont směnek.

Není možné opominout mimořádně významné období z historie této banky, kdy ve dnech 30. ledna 1919 až 26 dubna 1920 byla ministerstvem financí pověřena funkcemi Československé devisové ústředny. Pražskou súčtovací bankou vybudovaný systém kontroly obchodu s devizami a valutami následně přejal Bankovní úřad ministerstva financí.

V roce 1942 z popudu Říšské banky převzala 97% jejích akcií Národní banka pro Čechy a Moravu, která ji pověřila agendou tzv. Sběrné banky cenných papírů. Výrazem tohoto aktu bylo i vládní nařízení č. 124 ze dne 24. dubna 1943, které Národní banku oprávnilo „uschovávati a spravovati cenné papíry“. Vládní nařízení č. 136/1943 Sb. z. a n. dále specifikovalo, že do úschovy Národní banky měly být přijímány tzv. zastupitelné cenné papíry od těch subjektů peněžního trhu, které prováděly jejich nákup a prodej nebo je přijímaly do úschovy (tzn. bankéři ve smyslu ustanovení § 10 zákona ze dne 10. října 1924, č. 241 Sb. z. a n., o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů). Dle představ německých orgánů se stala uschovacím místem pro všechny cenné papíry. V pozadí hesel o zhospodárnění při nakládání s nimi, však stála snaha získat přehled o jejich držbě tak, aby se zjednodušilo pronikání říšskoněmeckého kapitálu do protektorátního hospodářství. Jen předvídavost úředníků cedulové banky zabránila zneužití této evidence okupačními orgány a následnému oddisponování cenných papírů z Protektorátu.

Přestože se agenda vykonávaná bankou změnila, i nadále zůstala zachována její právní forma. Proto po skončení války byla, tak jako jiné bankovní ústavy, na základě dekretu prezidneta republiky č. 102/1945 Sb. z. a n. znárodněna a byla u ní následně ustavena národní správa. Ústav však i nadále zůstal přičleněn k Národní bance, v nové organizaci z roku 1946 získal postavení její úřadovny. Teprve až v roce 1949 byla na základě příkazu ministerstva financí sloučena s Národní bankou Československou.


Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá
AČNB, fond Pražská súčtovací banka
Karel Chmelíř, Žirová úschova sběrná u Národní banky pro Čechy a Moravu (jako sběrné banky cenných papírů), Praha 1943.
Josef Fuksa, Clearing (Cenných papírů), in: Josef Fuksa (red.), Slovník obchodně-technický účetní a daňový, díl II (B – D), Praha 1930, 671 - 677
Jan Pátek, Základy bankovní. Přípravná služební kniha pro úředníky a zřízence banky, Praha 1908
Vlad. J. Paulat, Sprostředkování platů, In: Obchodník ve styku s bankou, Praha 1925, s. 135 - 161
František G. Schwarz, Cheková a odúčtovací zařízení bankovní, Praha 1895