Zasedání ÚV KSČ ve Španělském sále Pražského hradu (1968), Rublič Jiří, ČTK

Řízení měnové politiky bylo v centrálně plánované ekonomice zredukováno na administrativní řízení vývoje oběživa, deviz a kurzu a bylo začleněno do centrálních národohospodářských plánů (pětileté plány a v jejich rámci roční upřesňující plány). Ty měly čtyři části – pokladní plán, úvěrový plán, devizový plán a úhrnný finanční plán (jakási „svodka“ porovnávající všechny disponibilní finanční zdroje s plánovanými potřebami v oblasti výroby, investic, zahraničního obchodu a spotřeby). Peníze byly odrazem hmotných proporcí plánu, a tudíž nepůsobily na strukturu, výkonnost či rentabilitu výroby. Centrální plánování vedlo k postupnému poklesu efektivnosti výroby, ekonomika se dostávala do izolace od světových modernizačních a inovačních trendů a následkem toho hospodářsky zaostávala.

Ekonomické neúspěchy direktivního, centrálního řízení národního hospodářství (první pětiletka se záhy zhroutila a národní hospodářství bylo řízeno ročními plány, druhá pětiletka byla schválena až v období, kdy měla kulminovat) iniciovaly snahy o reformu tohoto systému. První vážnější reforma realizovaná v období 1958 - 1959 reagovala na dva hlavní nedostatky dosavadního plánování. Prvním z nich byla nereálnost, slepá závaznost a detailní rozvedení plánů až na nejnižší výrobní jednotky plánů. Nově měly být plány dlouhodobé, pokrývající období několika pětiletek a neměly být závazné, tj. měly mít spíše podobu prognózy hospodářského vývoje. Druhým vážným nedostatkem byl předpoklad o „budovatelském úsilí“ obyvatelstva a z toho plynoucí zbytečnosti motivačních mechanismů. Nově proto byly zaváděny různé formy podnikové i osobní normativy zainteresovanosti (podíl podniku na přírůstku zisku a na odpisech, relace mezi mzdami a produktivitou práce, tvorba prémiového fondu apod.). Přesto se třetí pětiletka ve svém průběhu rozpadla a v období 1961–1963 bylo opět obnoveno administrativní centrální řízení prostřednictvím rozpisů státního plánu.

V polovině 60.let opět sílily reformní snahy, které kulminovaly v letech 1966–1969. Jejich hlavním znakem byl přechod od ideje „zdokonalování soustavy plánovitého řízení národního hospodářství“ k myšlence „reformy existujícího mechanismu fungování ekonomiky“ (Vencovský, 2003). Prioritou mělo být zavádění peněžních, tržních a motivačních prvků do řízení hospodářských procesů, s hlavním cílem zvýšit jejich efektivnost. Realizaci zásadnějších strukturálních změn bránilo zejména nedotknutelné tzv. společenské vlastnictví výrobních prostředků a zapojení Československa v rámci RVHP. Obchodní vztahy Československa byly dominantně orientovány na země RVHP a prosocialisticky orientované rozvojové země. Struktura zapojení zemí do této „socialistické mezinárodní dělby práce“ byla direktivně stanovena pod taktovkou Sovětského svazu a často neodpovídala ekonomickému potenciálu jednotlivých zemí. Reformní snahy se nevyhnuly ani SBČS. Byly zaměřeny zejména na posílení její pozice jako centrální banky, změnu jejího dosavadního přístupu ke klientům či na koncipování její nové emisní politiky. Objevovaly se i úvahy o rozvoji bankovní soustavy, o oddělení emisní a komerční bankovní činnosti a podobně.

Po násilném potlačení Pražského jara v roce 1968 byly jakékoliv reformní snahy potlačeny a 70. léta se stala obdobím tzv. normalizace, kdy docházelo k.návratu poměrů z počátku 60.let. Reformní ideje sice v mysli mnoha ekonomů nadále zůstávaly, profilovaly se však zejména v různých výzkumných pracích, článcích či diskusích a do praxe až na výjimky příliš nepronikaly. Centrální plánování a soustředění na hmotné procesy zůstávalo na vrcholu pyramidy i přes narůstající hospodářské problémy v 70. a 80. letech (viz Ekonomický vývoj na území České republiky). Vláda sice na tento vývoj reagovala schválením mnohých „reformních“ dokumentů (Soubor opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství, Zásady přestavby hospodářského mechanismu apod.), všechny však měly nulový či minimální dopad do fungování ekonomiky.

Obdobně tomu bylo v případě zákona o Státní bance československé z roku 1970. Ten sice přiznal měnové politice v rámci centrálního a direktivního řízení hmotných hospodářských procesů větší význam, když činnost SBČS navázal přímo na rozhodnutí vlády, ale v praxi SBČS nadále zůstávala vůči klíčovým orgánům (Státní plánovací komisi či Ministerstvu financí) v podřízené roli, jako tomu bylo dříve. Měnový plán byl sice začleněn do soustavy národohospodářských plánů, ale nadále vycházel z tradičních principů preferujících hmotné procesy, a nebyl tudíž syntetickým vyjádřením všech faktorů, které působí (hmotně i hodnotově) na vývoj měny (Vencovský, 2003).

Jako příklad nemnoha reformních opatření, která byla v rámci měnového plánu realizována, lze uvést např. zavedení tzv. soutěžního řízení, kdy se devizy přidělovaly na dovoz, u kterého zájemci o devizy prokázali největší efektivnost pro budoucí vývoz či investice. Dalším příkladem je zavedení tzv. návratného prodeje deviz pro dovozy strojů ze západních zemí, jehož podstatou bylo prokázání žadatele o devizy, že je využije na nákup strojů, které vyrobí zboží pro vývoz v objemu převyšujícím náklady na dovoz těchto strojů. Dále byla zavedena tzv. devizová zainteresovanost podniků, když tyto mohly získat část deviz z prodeje svého zboží za volné měny na dovozy nad rámec centrálně přidělených limitů. Od konce srpna 1989 pak podniky mohly přebytek deviz využívat nejen na své „nadlimitní“ dovozy, ale rovněž je prodávat jiným podnikům za koruny. K tomuto účelu SBČS organizovala aukce, kde shromažďovala nabídku nadbytečných deviz a poptávku po nich, na základě toho vyhlašovala aukční kurz a vypořádávala uzavřené obchody.